Šance na lepší život II

30. kapitola - To jediné, co jí zbylo

Profesorka Alma LeFay Peregrinová nezemřela, i když si to velmi přála. Jak to tak vypadalo, osud s ní měl své vlastní plány a nedovolil jí v tichosti odejít z tohoto světa. Seděla na dřevěné lavičce na jednom z menších nádvoří a v třesoucí se ruce svírala zažloutlou obálku. Neměla dost odvahy na to, aby ji otevřela. Jakž takž si vzpomínala na to, co se jí nedávno stalo v sovinci. Pamatovala si, jak seděla na schodech a byla jí ukrutná zima. A když už zavírala oči a chystala se umrznout, uslyšela hlasy, které se k ní po schodech pomalu přibližovaly. Hlasy dvou bradavických studentů. A v ten moment ji něco donutilo otevřít oči. Nejspíš nedokázala snést pomyšlení na to, že by dvě děti viděly svou profesorku umírat. Nemohla jim něco takového udělat. Ne po tom, co během války viděli tolik utrpení a mrtvých těl. S vypětím všech sil se dokázala zvednout na nohy, které už skoro necítila a krok po kroku se vydala dolů ze schodů. Už si nepamatovala, jaké studenty na schodech potkala, ale moc dobře si pamatovala jejich vyděšené tváře když ji viděli. Musela mít už promodralé rty. Na něco se jí ptali, ale ona je mávnutím ruky odbyla. Nějakým zázrakem se jí podařilo dostat na ošetřovnu. Doplahočila se do kanceláře madame Pomfreyové, která se jí okamžitě začala vyptávat, co se stalo. Alma jí namluvila, že cestou do sovince jí podklouzla noha na zledovatělých schodech, ona upadla, praštila se do hlavy a pak nejspíš omdlela. Její historka ošetřovatelku nejspíš nepřesvědčila, ale už se na tento incident dále nevyptávala. Černovláska nejspíš vypadala tak zuboženě a nepřítomně, že na to Poppy Pomfreyová neměla sílu. Bývalá bystrozorka se snažila vzpomenout na to, co bylo dál. Obálka v její ruce zůstávala neporušená. Ano, ošetřovatelka ji pak uložila do postele a nutila ji pít všemožné lektvary, které ji měli zahřát. Po třech dnech jí madame Pomfreyová dovolila odejít. Alma poté chtěla jít někam, kde by jí nikdo nerušil. Stále byly prázdniny, ale hrad byl i tak neustále plný duchů a profesorů, které ona zrovna teď nehodlala vidět. Její plán ale nevyšel, jelikož hned před ošetřovnou na ni čekala profesorka McGonagallová, která jí předala tajemnou obálku. Alma ihned poznala, kdo jí dopis posílá. Zamumlala krátké díky a vydala se pryč od ošetřovny. Asi až po půl hodině se jí povedlo najít klidné místo, o kterém věděla, že zde nebude rušena. Malé nádvoří se dřevěnou lavičkou.

Profesorka Peregrinová se ze svých vzpomínek vrátila do přítomnosti. Seděla tu už snad celé věky. Rychle roztrhla obálku a vyndala z ní složený kus pergamenu. Opatrně ho rozložila a dala se do čtení. Když dopis dočetla, její výraz zůstával stejný. Její tvář byla neprostupnou maskou. Bylo to psaní od Albuse. Psal v něm, že se nemůže vrátit do Bradavic, i když by si nic jiného nepřál. Prý se za ním po přemístění pomocí letaxu do jedné menší kouzelnické školy v Irsku letaxová síť zhroutila a on se teď ze školy nedostane do té doby, dokud se síť neopraví, což může trvat i několik měsíců. Psal také, že ho mrzí co se mezi ní a Severusem stalo a že až se vrátí, pokusí se dát všechno do pořádku. Černovlásku napadlo, jestli na to už není pozdě. Bylo jí líto, že ředitel nepřijde, ale nic s tím nezmohla. Alespoň byl v bezpečí. Zmuchlala dopis do kuličky a pomocí hůlky ho spálila na popel. Zavřela oči a zaposlouchala se do všudypřítomného ticha. V hlavě stále slyšela Severusův křik, nenávist v jeho hlase, když říkal, že pro něj nikdy nic neznamenala. Po tváři se jí skutálela jedna neposlušná slza. Madame Pomfreyová odvedla dobrou práci s rozehříváním jejího těla, ale jednu část rozehřát nedokázala. Almino zledovatělé srdce.

Profesorka Peregrinová pospíchala do sklepení a celé její tělo se třáslo strachy. Obávala se toho, že uvidí profesora Snapea. Obávala se toho, že ji zahrne dalším přívalem urážek. Po druhé by to už nezvládla. Rychle vklouzla do své třídy a z ní do svých soukromých komnat. Vše bylo na svém místě. Z pod postele vytáhla velký kožený kufr a začala do něj házet těch pár věcí, které tu měla. Litovala, že skoro všechny obraceče času byly po válce zničeny. Dala by všechno za jeden z nich. Vrátila by se do minulosti a zabránila by sama sobě jít za profesorem poté, co měla tu hroznou noční můru kde umíral. Kdyby to dokázala, byli by z nich zase přátelé. Na tváři se jí objevil zoufalý výraz. Musí odsud pryč. Musí pryč z těchto komnat. Rychle do kufru naházela poslední zbytky věcí a rychle z místnosti vyběhla. Šla rychle chodbou kupředu a vzdalovala se tak od učebny lektvarů i profesora, který třídu obýval. Něco ji ale donutilo otočit se, i když se tomu všemožně snažila bránit. Její pohled naposledy ulpěl na dveřích s klepadlem ve tvaru hada. Věděla, že je vidí naposledy. Už nikdy to nebude jako předtím.