Šance na lepší život II

15. kapitola - Noční hlídka

Bylo pár minut po poledni, pár minut poté, co Alma Peregrinová uskutečnila pokus o uvaření Bezesného spánku a selhala. Peregrinová i Snape teď seděli vedle sebe na pohovce v lektvaristově kabinetě a ani jeden z nich se neměl ke slovu. Alma si v duchu vyčítala, že se nechala tak hloupě chytit a Severus si zase vyčítal to, že svou třídu lépe nezabezpečil.

„Ještě jednou se vám omlouvám," prolomila ticho černovláska a zadívala se ven z velikého okna, za kterým byly vidět hlubiny nazelenalého jezera.

„Musela jste být dost zoufalá," ušklíbl se Snape a vypadalo to, že se trochu uvolnil. „Že jste se nechala tak hloupě chytit."

„Byla jsem zoufalá," přiznala žena neochotně a propalovala muže pohledem.

„Myslel jste to vážně?" hlesla a pokračovala dál, když si všimla mužova nechápavého výrazu. „To že mi vrátíte vzpomínky."

„Nabízel jsem vám to už dávno," pronesl profesor ledově a elegantním pohybem vytáhl z kapsy svého hábitu hůlku. Na tváři profesorky Peregrinové se objevil nerozhodný výraz.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad," přiznala. „Může se pokazit tolik věcí a já nechci..."

„Nic se nepokazí Peregrinová," utnul ji úsečně Snape. „Se vzpomínkami nemanipuluji poprvé," dodal. 

„Já vím, jenže..."

„Věříte mi, no ne, Peregrinová," pronesl Snape hlubokým hlasem, který většinu jeho studentů děsil, ale Almu nějakým záhadným způsobem uklidňoval. Jakoby to lektvarista věděl.

„Věřím vám, kolego," zašeptala a hlas se jí zachvěl, když se špička profesorovi hůlky dotkla jejího čela.

„Tak vidíte," ušklíbl se muž ledově a zapíchl do ní pohled onyxově černých očí. „Zachránila jste mi život, tak mi dovolte, abych se o to stejné pokusil i ve vašem případě.

Alma se musela uchechtnou. Pomalu zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Měla neuvěřitelný strach, ale nechtěla to na sobě nechat zdát. „Tak... dělejte co umíte, kolego," pronesla pevným hlasem a co nejlépe se snažila připravit na to, co ji čeká.

„Nebudu spěchat," pronesl profesor tichým hlasem. „Nic se vám nestane." Alma poslouchala jeho hlas a snažila se zklidnit tlukot svého srdce. Profesor poté začal šeptat slova tak tiše, že jim nerozuměla. Chvíli se nic nedělo, ale pak najednou ve tmě spatřila namodralé světlo. Přesně takové, jako vycházelo z Brumbálovi myslánky. Postupně dokázala rozeznávat věci před sebou. Viděla jednu z chodeb hradu. Byla decentně osvětlená a po chvíli se jí před očima zjevil Snape i ona samotná. Bylo to, jakoby se dívala z velké výšky. Jakoby byla nějaký duch nebo přízrak. Viděla, jak se směje a jak na ni Snape upírá svůj zkoumavý pohled. Najednou jí to došlo. Tohle byla ta noc, kdy šla s jejím kolegou na vánoční večírek. S vědomím, že jí její kolega skutečně vrací vzpomínky, se zaradovala. Snape to opravdu dokázal. Před ní se najednou míhala jedna vzpomínka za druhou a Alma je ke svému překvapení všechny poznávala. Nedokázala uvěřit, že před pár minutami ještě ani nevěděla o jejich existenci. Některé z nich byly příjemné, jiné už zase tak ne. Ale byla za ně vděčná, za každou jednu z nich. Koloběh vzpomínek se začal zpomalovat, až se zastavil u poslední vzpomínky, která jí chyběla. Viděla Snapea, jak jí s netečným výrazem odebírá všechny vzpomínky. Tenkrát po ní chtěl nějakou knihu. Už ani nevěděla jakou. Vzpomínky pomalu začaly blednout a po chvíli před sebou viděla zase jenom tmu. Odvážila se otevřít oči. I přes všechno co viděla, se stále trochu bála.

„Peregrinová," oslovil jí profesor tiše. „Pamatujete si něco?"

Alme LeFay Peregrinová si pamatovala všechno. Úplně všechno. Z ničeho nic se vrhla profesorovi kolem krku a pevně ho objala. Profesor byl chvíli zaskočený, ale poté jí opatrně objal kolem ramen, jakoby se měla za chvíli rozpadnout. Alma si až teď uvědomila, že to, co dělá je nejspíš dost nevhodné a tak profesora okamžitě pustila. Cítila jak rudne.