Šance na lepší život II

40. kapitola - Nurmengard

Profesorka Peregrinová seděla v pohodlném křesle ve svém kabinetě a v jedné dlani křečovitě svírala křišťálovou sklenku se zbytkem ohnivé whiskey. Neměla ponětí, kolik takových skleniček už vypila. Montgomery Sinclair. Tato dvě slova se jí v hlavě ozývala jako ozvěna. Zněla jako strašlivá ozvěna z minulosti. Proč ji pronásledoval. Podívala se na jedinou fotku na svém stole. Byla to rodinná fotografie. Prázdným pohledem sledovala tvář své matky. Před půl hodinou byla v knihovně a snažila se svou matku přivolat. Marně. Pravděpodobně ještě nenabrala potřebnou sílu k tomu, aby se jí zjevila. Všechno se rozpadalo. Černovláska se podívala ven z okna do černo černé tmy. Tolik toho za poslední měsíce ztratila. Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy a rychle je mrkáním zaplašila. Jedním rychlým pohybem zvedla sklenku ke rtům a vypila zbývající tekutinu. Rozkašlala se. Někdo zaklepal na dveře. Profesorka se napřímila a schovala skleničku do jednoho ze šuplíků.

„Dále," zvolala a zabodávala pohled do dubových dveří.

„Dobrý večer, paní profesorko," pronesl Harry Potter když vešel do místnosti. V jedné ruce nesl béžovou složku. Alma se musela přemáhat, aby nevyskočila od stolu a složku mu nevyrvala z ruky. Chtěla mít tuto noční můru co nejrychleji za sebou.

„Posaďte se, pane Pottere," vyzvala ho a on usedl do jednoho z křesel před jejím stolem. „Chtěl byste něco k pití?" zeptala se zdvořile, i když hořela nedočkavostí.

„Ne, děkuji. Přinesl jsem vám tu složku, o kterou jste žádala," řekl a na jeho tváři se objevil nervózní úsměv.

„Mohu... mohu se do ní podívat," zeptala se černovláska. Udělala by cokoli, aby tu složku mohla držet v rukou. Kdo je ta neznámá žena? Pomůže jí nějak zlomit onu kletbu? Profesorka cítila, jak jí srdce divoce buší.

„Jistě," řekl mladík přátelsky a posunul k ní složku po stole. Černovláska ji bleskově zvedla a otevřela. Na Potterově tváři se objevil zkoumavý výraz, ale profesorku to nezajímalo. Ať si Potter myslí co chce. Na názorech ostatních jí už dávno nezáleželo. Jako první uviděla malou černobílou fotografii ženy, kterou pokládala za manželku Montgomeryho Sinclaira - smrtijeda, jehož prokletý prsten se jí dostal do rukou. Byla to velmi vysoká vyhublá žena s blond vlasy a ledově modrýma očima, které na černobílé fotografii působily jako dvě malá světýlka. Žena se dívala přímo na Almu, které to bylo neuvěřitelně nepříjemné. Jakoby ji tím pohledem skenovala, hledala každou její slabinu. Mohlo jí být asi čtyřicet let. Byla oblečená do typického vězeňského mundúru, který se trochu lišil od toho azkabanského. Ve tváři se jí zračilo pohrdání a šílenství, které dříve či později dostihlo každého vězně. V Nurmengardu sice neměli mozkomory, to ale neznamenalo, že pobyt v tomto vězení byl příjemný. Alma se přiměla ještě jednou pohledět ženě do očí. Přemýšlela, jestli ji už někde neviděla. Snažila se vybavit obličej každého člověka, kterého kdy potkala, i když věděla, že je to nemožné. Ne, ženu odnikud neznala, ale trochu jí připomínala Malfoyovi. Napadlo ji, jestli s nimi žena není nějak spřízněná.

„Jak se jmenuje?" zeptala se Pottera a položila fotografii na svůj stůl.

„Lissandra Sinclairová," odpověděl. L a M, pomyslela si profesorka. Lissanda a Montgomery. Byla si na sto procent jistá, že písmena na prstenu symbolizují právě tato dvě jména. Potterovi to ale neřekla. Potter, který by se zajímal o Montgomeryho Sinclaira, bylo to poslední, co profesorka potřebovala.

„Proč ji neumístili do Azkabanu, ale do Nurmengardu?" pokračovala profesorka a její oči přejížděly po pergamenu, kde se popisovalo to, jak ženu dopadli.

„Po pádu Voldemorta uprchla do zahraničí. Vypadá to, že její manžel byl už dávno v Azkabanu," uvažoval Potter a černovláska jen přikývla. Potter nemohl tušit, že její manžel se do Azkabanu dostal až mnoho let poté. Mnoho let poté, co jeho žena uprchla. Její oči se zastavily u jedné věty. Lissandra Sinclairová byla v Nurmengardu jedenáct let. Alma si nedokázala představit, že by na tom hrozném místě strávila tolik let.