Bude hůř

XVIII.

"Čili si vypůjčíš pohádky na moje jméno, abys neplatil za prodloužení lhůty?" zeptala jsem se Thea při cestě autem. Měla jsem dnes zaskočit do knihovny a říct, že jsem si knihy přebrala od něj, aby je mohl mít doma další měsíc a vyhnul se pokutě za nedodržení termínu.
"Pohádky?" zopakoval moje slova.
"Copak já vím, co čteš?" pokrčila jsem rameny.
Knihy zatím nebylo téma, o kterém bychom se více bavili.
Theo zastavil na křižovatce a dal přednost autu přijíždějícímu z hlavní silnice.
"Naposled jsem četl báje. Takže si pamatuji jen takové věci jako divoký hon, příračné jezdce a jiné hrůzu nahánějící historky. A od tebe potřebuji, aby sis vzala algebru, ne medvídka Pú."
"Příznačné jezdce?" obrátila jsem se jeho směrem. Moc jsem si z jeho slov nevzala, tahle část mě však zaujala.
"Neznáš je?" podivil se a letmo se na mě podíval, než opět zařadil a vjel na vozovku.
"Nic mi to neříká." přiznala jsem. Nikdy předtím jsem o nich neslyšela ani slovem.
Theo si odkašlal.
"Vidíš, chlapče? To jsou fantomové kovbojů, na které byla uvržena strašná kletba. Navěky musejí štvát po obloze ďáblovo stádo. Jsou mu pořád v patách, a přece ho nikdy nedostihnou."
S údivem jsem ho poslouchala.
"Ty si to pamatuješ od slova do slova? Pro tebe musí být učení se hračka." zasmála jsem se. Řekl to naprosto plynule, bez zádrhelu, jako kdyby měl celou stranu přímo před sebou.
"Pamatuji si hlavně tuhle část. Ale není tak úplně pravdivá." nadhodil a opět mi na pár vteřin pohlédl do očí.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se nechápavě.
"Tohle je verze, kterou se mají bavit děti. Ta opravdová, nepřepsaná, ta je horší." vysvětloval ochotně.
Nevím, čím to bylo, ale nutně jsem tu pravou verzi chtěla slyšet. A to přímo od něj.
"Řekni mi jí." zaškemrala jsem.
"Nebudeš se bát?" zasmál se pobaveně.
V sedačce jsem se narovnala a odhodlaně mu sdělila, co pro mě bylo faktem.
"Žiju v Beacon Hills, nějaká pověst je to nejmenší."
Theo chvíli mlčel, než zabočil vlevo a poté srovnal volant.
"Přízrační jezdci jsou prý součástí jakéhosi honu, štvanice. Jenže to není štvanice stád, jako v dětské verzi." začal vyprávět, co znal. Dokázal svůj hlas ovládat natolik, že tomu celému dodával ještě více na intenzitě.
"Loví duše. Duše, které pak upadnou v zapomnění, jako kdyby nikdy neexistovali. Všechno, co kdy daný člověk stvořil, zmizí. V podstatě jako kdyby se vůbec nenarodil."
Upřeně jsem ho sledovala a hltala každé jeho slovo. Tenhle příběh mě úplně minul a možná bylo dobře, že mi to říkal právě on. V obličeji nehl krom mluvení ani brvou, skoro jako by mu výraz na tváři zamrzl, nebo své emoce vypnul.
"Jsou doprovázení černými psy, kteří přinášejí smrt k jejim nohám a jejichž oči září ohněm."
Jeho hlas byl pro tohle stvořený. Dokázal vyprávět tak dokonale, že mě do příběhu úplně pohltil. Musela jsem polknout, abych se alespoň malinko uklidnila. Znělo to celé dost děsivě.
"Kdykoli se objeví bouře, přízrační jezdci se na blescích snášejí na zem, aby duše sebrali, než je bouře zavane jinam. Říká se, že kdo je uvidí, je další na řadě." pronesl nakonec, než v autě nastalo úplné ticho.
Pořád jsem celý ten příběh zpracovávala.
Co když se to vážně děje? Nebylo by v našich silách poznat, že nám někdo chybí, kdyby pro nás vlastně nikdy nebyl.
"Víš, že můžeš dýchat?" rýpl si Theo. Ani jsem si nevšimla, že jsme stihli dojet až ke škole.
Ze všeho toho podivna jsem se oklepala.
"Jo, já vím. Jenom to bylo, ehm, trochu-"
"Nahnalo ti to strach?" otázal se pohotově, odepl si pás a obrátil se ke mně.
"Možná malinko." přiznala jsem.
Jeho zvednuté obočí značilo, že mi asi tak úplně nevěřil, možná mě dokonce prokoukl.
"To určitě, ty malinko. Slyším, jak ti srdíčko tluče, jen vyskočil z hrudníku." ušklíbl se.
Rezignovaně jsem zvedla ruce v obranném gestu.
"Dobře, měla jsem strach. Říkal jsi to hrozně děsivě."

"Pravá!"
"Mám!" křikla jsem nazpátek a odbila míč přes síť zpátky. K mému štěstí se jen o kousek trefil do hřiště.
"Modrá bod." ohlásila trenérka a otočila číslo na tabulce. Konečně jsme vedly.
"Skvělý!" radovala se Nicol vedle mě.
"Lepšíš se." dodala uznale a usmála se na mě.
"Díky." přikývla jsem.
Na dnešní den se mi skutečně dařilo. Možná na to měl vliv Theo, možná jsem se jen dobře vyspala. Těžko říct, každopádně se od rána vše vyvíjelo slibně.
"Nechceš se zapsat na listinu? Chybí nám do dalšího kola dva hráči a ty bys byla jedna z těch lepších." nadhodila Nicol v meziřečí.
Obě jsme se soustředily na dívku v našem týmu, která rozehrávala.
"Promiň, ale nechci odjet." řekla jsem ledabyle.
Skutečně se mi nechtělo nikam odjíždět. Ne teď, když na tom smečka byla, jak na tom byla. A hlavně jsem chtěla trávit čas s Theem.
"Je to jen jeden víkend." spustila zase Nicol, než jí to míč letící jejím směrem překazil.
"Mám ho!" zvolala a odpálila ho zpět. Bylo vidět, že se nemusela víc namáhat, aby doletěl až do druhého pole. Měla tu hru jednoduše v krvi.
"Bude to sranda. V pátek přijedeme, projdeme si město, v sobotu odehrajeme zápas a večer to půjdeme do baru oslavit. A v neděli večer jsi doma." nebraly její prosby konce.
"No já nevím." zamumlala jsem. Strávit víkend někde mimo, jedním zápasem, to mi nepřišlo jako idealistická vyhlídka.
"Notak Andy, fakt bys mi tím vytrhla trn z paty." pokračovala dál.
Značně jsem si povzdechla. Nechtěla jsem ji nechat ve štychu, ale zároveň nebyl víkend strávený mimo domov ničím, co bych nutně chtěla uskutečnit.
"Bod pro červený tým." zahlásila trenérka. Tenhle tah se naší spoluhráčce moc nepovedl a soudě dle jejích svěšených ramen to velmi dobře věděla.
"To nic Kiko, bylo to dobrý! Skoro jsi to měla!" povzbuzovala jí Nicol odhodlaně.
"Tenhle víkend?" zeptala jsem se směrem k ní.
Nicol pokývala hlavou na znamení souhlasu.
Dobře, jeden víkend. Je to jen jeden víkend. A jí teče do bot. Pomyslela jsem si.
Jeden víkend mimo mě zabít nemohl, navíc ona dalšího hráče skutečně potřebovala. A soudě podle naléhání ho potřebovala urgentně.
"Nic ti neslibuji. Popřemýšlím o tom a večer dám vědět." odvětila jsem.
Po mých slovech se rozzářila jako sluníčko.
"Věděla jsem, že nezklameš!" vypískla nadšeně.
Její nadšení jsem nesdílela, ta radost mě však hřála u srdce. Možná nebyl zas tak špatný nápad si na chvíli odpočinout od Beacon Hills a všeho toho nadpřirozena.
"Jenom drobnost." spustila opět Nicol, ani jsem se nestačila pořádně nadechnout. Už ten začátek značil nějakou jobovku.
"Jsme tam tak trochu rozdělené do tří hotelů."
Bylo úplně jedno, že se to snažila zamumlat. Já ji slyšela, ta informace se mi však příliš nezamlouvala.
"Jak tak trochu?" podivila jsem se.
"No, každá má svůj pokoj, ale v různých hotelech na stejné ulici. Tvoje teta bude muset podepsat protokol, že souhlasí s tím, že za sebe zodpovídáš sama." objasnila.
A to ona bude zajisté nadšením bez sebe.
S pochybnostmi, že by Melissa skutečně něco takového svolila, jsem se po informacích pídila dál. Když už jsem tam měla jet, chtěla jsem vědět vše.
"A ve kterém bych byla já? S kým ještě?"
Jenomže odpovědí mi byl upřený dlouhý pohled.
"Nicol?" zamračila jsem se. Bylo to podezřelé. Netvářila se zrovna nadšeně, že chci znát každý detail.
"Ta dvě poslední místa dostala pokoje v Toscanu, ten je jako jediný proti přes ulici. Ale budeš tam mít klid, trenér bude v hotelu s námi."
"To se mi nezdá." přiznala jsem. Musela to zas být nějaká výhra v loterii.
"Přísahám. Andreo, jsou to dvě noci, prosím. Budeš na patře sama, ta druhá holka bude o patro níž, klidně tam za tebou může někdo dojet, aby ses nebála. Já tě neprásknu, ale hlavně pojeď." žadonila úpěnlivě. Nebýt toho jejího zoufalého obličeje, na místě bych to zamítla.
"Domluvím se doma, dobře?" povzdechla jsem si. Na tohle jsem musela tetu nejdřív zpracovat. A taky se zeptat Thea, jestli by tam nechtěl jet se mnou. Bez něj by nepřipadalo nocování mimo domov v úvahu.
"Díky ti." usmála se Nicol vděčně. Alespoň jedna z nás z toho měla radost.
"Ještě není za co." odvětila jsem a v posledním okamžiku si všimla míče letícího ke mně. Bohužel, chytit jsem ho nedokázala. Bod padl soupeřům.