Věta čtvrtá

1 1 0
                                    

Znáte ten příjemný pocit, když si jen tak ležíte ve vyhřáté posteli a ještě se vám vůbec nechce vylézt. Je jednodušší a tak hrozně příjemné jen ležet se zavřenými víčky očí a poslouchat okolní dění. Zachumlat se pod přikrývku a ještě poslední minuty zůstávat v tomto blaženém polospánku. Přesně tak jsem se nyní cítila já. Pomaličku jsem nadzvedla rozespalá víčka a viděla pouze rozostřené světlo. Jen pár obrysů a hýbajících se postav. A bylo mi tak příjemně.

,,Tak vstávej krasotinko." Zamumlal mi do ucha něčí hrubý hlas a silná paže mě vytáhla na nohy. Nebo se o to alespoň pokusila, jakmile jsem se totiž postavila na vlastní nohy, okamžitě jsem se zase odporoučela k zemi. Kolem sebe jsem slyšela tlumený smích a tak jsem se pokusila vstát podruhé, tentokrát s o něco větší suverenitou. Ale byla mi pěkně řečeno k ničemu. Natáhla jsem se na zem jak široká tak dlouhá.

,, Tuhle si pěkně podali!" Zařval nějaký muž a rozchechtal se. V tu chvíli mě z každé strany někdo silně chytil pod ramenem a já neohrabaně a s jejich oporou klopýtala ke světlu. Viděla jsem všechno rozmazaně a nedokázala jsem zaostřit ani na větší siluety. Hlava se mi motala a nohy taktéž. Z každé strany na mě mluvilo hned několik lidí, z povzdálí jsem slyšela náruživé hlasy jak se o něčem dohadují. Pach rybiny a slaného mořského vzduchu. Kopyta dunící po dlažebních kostkách. V mé zastřené mysli jsem si nedokázala tyhle informace spojit do jedné, která by mi dala o několik minut dříve vědět, že jsem ve velmi velkém průšvihu. A že se z něj asi jen tak nedostanu.

,,Kde se Bastard?" Zeptala jsem se namáhavě jednoho svého věznitele, který mě však taktně ignoroval. ,,Kde je Bastard?" Zeptala jsem se podruhé a pokusila jsem se ho nakopnout do holeně. Jak mě to učila paní Bylinkářka...když už máš pocit, že ti matka příroda nemá co dát a jak pomoci, vzpomeň si, že ti do vínku dala dvě silné nohy, kterými můžeš všechny ty mizery nakopat... Vždycky jsem tohle rčení měla ráda. Narozdíl od nesmyslných pranostik bylo použitelné a praktické. A zatraceně pravdivé.

Ušly jsme možná dalších 50 kroků a najednou jsme zastavili. Cítila jsem, jak mě jeden z mužů chytil do náruče a vystoupal se mnou schody. Byly možná tři nebo čtyři. Dřevěné pódium na kterém jsem se právě nacházela vrhali při každém našem kroku. Cítila jsem se zde nesvá. Pódium většinou nestojí uprostřed přístavu a když už nedej bože ano, tak rozhodně ne bez povšimnutí okolí. Cítila jsem na sobě desítky očí a najednou jsem měla pocit, jako bych byla nahá. Jak na duši tak na těle. Měla jsem na sobě jen nějaký kus hadru, omotaný přes celé mé roztřesené tělo. Necítila jsem nenávist, ani lhostejnost. Tentokrát to byl nefalšovaný strach. Strach z bezmoci. Neměla jsem sebemenší šanci stát svému osudu čelem a s hrdostí. Byla jsem prakticky slepá, zmatená a nedokázala jsem se postavit na vlastní nohy. Mé tělo mě zrazovalo při každém nádechu. A já jsem cítila, že tohle místo, tito lidé a celá tato situace nevyvolává zrovna pocit důvěryhodné pohostinnosti, nebo klidné domovské atmosféry.

,, Číslo pět!" Zvolal úlisný mužský hlas a já sebou trhla na místo ze kterého vycházel.

,, Statný muž, který vám rozhodně doma ještě pěknou řádku let poslouží. Jak vidíte nemá na hlavě téměř jediný šedivý vlas a zuby... Ukaž zuby holoto! Zuby má také v dobrém stavu. Cena za něj začíná na pěti zlatých!" Vyhlásil muž a rozjařeně vyvolával vyšší cen,, které se ozývaly z davu.

,, Osmnáct zlatých! Prodáno tomuto milému pánovi!" Zašveholil muž a já si moc dobře dokázala představit jeho momentálně velmi bodře se tvářící obličej. Byla jsem na trzích, na trzích s lidským masem. Kdy bylo prakticky jedno čo se mnou bude. Má lidská práva a hodnoty by najednou nižší než kteréhokoliv krysy v kanále. Ta si mohla přebírat odpadky. Svobodně a jediné na co si musí dávat pozor jsou hladoví psi. Na mě se nyní dívala celá smečka uslintaných hladových psů.

,, Dále tady máme číslo šest! Mladá dívenka, sotva desetiletá. Jak vidíte bude pro vás velkým přínosem. Vypadá být i docela pěkná, v budoucnu může posloužit na mnohé. Jen nezapomínejte kdo se pánem domu!" Zasmál se muž a v zápětí se k němu přidal celý dav. Bylo to nechutné. Mluvit o malém dítěti jako o něčem, co se dá využít mnoha způsoby. Zvedal se mi žaludek a hlavou mi přeběhla myšlenka, co by asi tak řekli tomu, kdybych se tady a teď pozvracela. Nakonec jsem spolka celou tuhle myšlenku i s jejím obsahem a opakovaně jsem se pokoušela zaostřit alespoň na velké budovy stojící kolem dokola.

,, Prodáno!" Zajásal muž a já slyšela jen dětský pláč a vzlyky. Byla jsem proti lidské bolesti imunní. Necítila jsem s ní žádný soucit, ale věděla jsem, že je to něco špatného, co bychom neměli tolerovat.

,, Číslo patnáct!" Zvolal opět muž a já cítila jak ke mně ze zadu někdo přistoupil a postrčil mě dopředu. Najednou se mi zrychlil dech a já se začala zběsile rozhlížet na všechny strany, všude kolem sebe.

,, Mladá žena, když jí trochu utáhnete otěže, tak bude rozhodně povolná k vaší libosti. Vyvolávací cena je dvacet zlatých, pánové uznejte, že vám za to stojí!" Muž se odmlčel a tak jsem mohla jen čekat co se bude dít dál. Vzhledem na předešlé ceny jsem mohla být ráda že i přeze všechno jsem nebyla laciné zboží. Právě naopak za 20 zlatých bych v některých etapách svého života zaprodala svoji duši a občas i tělo...

,, Pětadvacet!" Ozvalo se z davu a já si povzdechla. Stále bylo zvláštní přemýšlet o sobě jako o kusu zboží. Jim to asi divné nepřišlo. Ani špatné.

,, Šestadvacet!" Uslyšela jsem třetí hlas.

Ještě několik minut se takto dohadovali, řvali po sobě a má cena vystoupala na pětatřicet zlatých, což jsem rozhodně nemohla pochopit. Tohle byla naprosto přemrštěná cena za otrokyni. Chtěla jsem vědět co se kolem mě děje, tak moc jsem to toužila vědět, cítila jsem se jako bych měla něco vědět, jakoby mi něco důležitého unikalo. Pětatřicet zlatých by za otroka nikdy nikdo nedal a já opravdu nebyla posypána zlatem.

,, Pětatřicet poprvé! Pětatřicet podruhé! Pětatřicet po-...!"

,, Čtyřicet!" Vykřikl znenadání nějaký hlas a já se bezděčně otočila k novému zájemci. V davu to zašumělo zájmem a překvapením. ,, Čtyřicet zlatých na ruku a rovnou si ji odvedu." Oznámil nově příchozí s klidným ale naprosto vyrovnaným a jasným tónem.

,, Čtyřicet poprvé, podruhé, potřetí....Je vaše." Užasle hlesl muž, který mě ještě před chvílí se zápalem prodával celé mužské společnosti.

,, Odveďte ji." Zašeptal a silné paže mě stáhly opět z pódia a vedly mne neznámo kam.

Nechala jsem se, vlastně jsem ani neměla jinou možnost. Pouze jsem se plahočila podepřená o neznámou osobu a netrpělivě jsem čekala co se se mnou bude dít nadále.

DědictvíTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon