Západ v Neapoli

10.

Otevírám mobil a sedám si na svou perfektně ustlanou postel. Když naťukám své heslo a najedu na složku "sociální sítě", rozhoduji se, jestli první otevřu snapy nebo rovnou otevřu Instagram, jestli mi náhodou nepsal Liam.

Samozřejmě jsem tak netrpělivá a nedočkavá, že ihned musím otevřít Instagram. Jsou tam 2 zprávy!!! Může to být ale kdokoliv...Theo, Emily, Matteo, Andy z italského kurzu.

Klikám a šipku s dvěma upozorněními. První je od Thea. Posílá mi příspěvek Sofi, to přehlédnu, odpovím mu později. Pomalu jedu očima níže a hledám Liamovo jméno. Bohužel, tučně vyznačené jméno Liama a s ním i nová zpráva je k nenalezení. Naopak mě nutně potřebovala Andy upozornit na to, že ve středu máme sraz s naším kurzem na oslavu konce roku. Tam už teď vím, že nepůjdu.

Nejsem smutná, nejsem zklamaná, nemrzí mě to, jen jsem si naivně myslela, že mi třeba napíše. Ale co když ještě nakupuje? Vždyť není přece tak pozdě...Moje myšlenky jsou momentálně plné Liama a má žárlivá stránka se začíná pomalu zhoršovat.

Pak už čas do večera proležím v posteli, dívám se na seriály, pár slov si vyměním i s Theem a nic nedělám.

Když už je čas večeře, přijde za mnou Matteo, jestli si s ním a s mámou nezahraju karty. Nemám lepší náplň večera, proto neváhám a volím večer s kartami.

_____________________________

Středa - den před vysvědčením, čtyři dny do odletu.

Liam mi od soboty nenapsal. Nevím, co bych mu psala, proto myšlenku o napsání ihned zahazuji. S každou další hodinou od jeho nákupu v sobotu by byla zpráva "Tak co nákupy?" úplně trapná. A dnes? Ještě trapnější!

Dál si užívám předprázdninového času, který prakticky trávím jenom u bazénu s Theem, Emily a někdy někam zajdu i s Mattem, který momentálně nejvíc řeší náš odlet do Itálie.

Abych pravdu řekla, štve mě, že mi Liam nepíše. Nevím proč, ale tenhle kluk mě něčím začal přitahovat. Nechápu to, co mě k němu táhne, možná, že jako jeden z mála nevede typický styl života našich vrstevníků. Ale můžu to opravdu vědět, že je takový?

Nechápu, co se to se mnou děje. Kluků se přece pořád bojím! Nikdy jsem nevěřila, že bych ještě před vysokou s někým něco měla. Tohle nejsou "muži". Jsou to jenom "kluci", kteří nemají ponětí o tom, co je opravdový život, neví, jak se mají chovat, hlavně k ženám, neví, co je to nejdůležitější v životě. Možná si teď hrají na to, že to ví, ale žijí v nechutné lži, protože party život a heslo "žijeme jen jednou" v dospělosti neplatí a nikdy platit nebude.

Nikdo se asi nedokáže smířit s tím, že jednou budou muset chodit každý den do práce, živit a vychovávat děti, párkrát jet na výlet, někdy na dovolenou a nakonec? Zbyde nám jen pár let, které dělí dospělost od důchodu.

Ano, někdy bude čas si užívat, někdo na to čas má celý život, ale nikdy to nebude tak jak ve věku, kde momentálně jsem.

Před hodinou jsem asi přišla ze školy, zítra je vysvědčení a pro mě to znamená jediné. Za pár dnů odlétáme do Neapole, kam se šíleně moc těším.

V neděli jsem si na nákupech koupila nové plavky, černé s proplétáním. Ani ne moc dráždivé, ale ani ne moc zahalené. Mamka mi je vybrala a jsem z nich naprosto unešená. Pak jsem si taky koupila pár šortek, asi 2 trička, košili na chladnější dny, jedny společenské šaty, které mají květovaný vzor a hrají letními barvami a nakonec to nejhezčí, bílé conversky s tmavě modrými kotvičkami a vlnkami. Moje láska k teniskám je neskutečně silné pouto, takže tyhle boty ze mě opravdu nikdo nikdy nesundám.

Moje ráno, které má být posledním ránem v sextě je celkem hektické. Zjistila jsem totiž, že jsem si nenabila přes noc mobil. A moje powerbanka je taky vybitá. Proto doma čekám do poslední chvíle, aby můj Iphone, co má už tak strašně špatnou baterku a potřeboval by vyměnit za trošku mladší kousek, měl alespoň 30 %, což by mi na ty 2 hodiny, co jsem počítala, že by mělo stačit od domu do školy, tam hodina a zase hodina domů, mohlo stačit.

Jako vždycky vyzvednu Thea, který dneska má oblek a ne jeho trička rockových kapel. Sluší mu to. A mně celkem taky, což se často nestává. Mám na sobě džínovou sukni s pánským bílým tričkem, které působí velmi letně. K tomu jsem dokonce přihodila i pár stříbrných šperků a moje nové conversky, které mi Theo hned pochválí.

,,Tak moji studenti, dneska končíte šestý rok na tomto gymnáziu. Doufám, že vaše vysvědčení dopadlo alespoň částečně podle vašich představ. Já jsem s ním velmi spokojena, protože zde nikdo nepropadá. A teď už začneme podle abecedy. A máme tady hned El Baggio!" řekne naše učitelka a já se zvedám k tabuli.

,,El musím opravdu pochválit, má nádherné vysvědčení. " učitelka ke mně natahuje ruku a navzájem si potřeseme.

Poděkuji, popřeji hezké prázdniny a vracím se zpátky do lavice vedle Thea. Ten se samozřejmě přiblbě usměje nad mými známkami a jen dodá :

,,Jak to děláš, že jsi takovej šprt, ale skoro se neučíš?"

,,Kouzlo nás, geniálních." a úšklebek mu vrátím.

No jo, jediná nevýhoda mých známek. Samé jedničky na gymplu jsou známkou naprosto zakázaného výsledku. Učitelé vás znají, mají vás rádi, všichni spolužáci to nechápou a vaše přezdívka "šprt" je prakticky jediné oslovení, které máte. Zvyšuju třídní průměry takhle od začátku, prakticky se neučím, jen moje IQ přesahuje 135. A to je ten "problém". Jsem úplně jiná, nedávám to tak najevo, ale u zkoušení, kdy bojuji o nejlepší známku se to prostě projeví.

Theo má pár trojek, dělá mu problém matematika a chemie, kde oba předměty do něj hustím vrchem spodem, leč on ne a ne to pochopit. Nemám mu to za zlé. On má zase cítění v hudbě a umění. Já namaluju tak maximálně kočku, která měla předky někde u psů, možná morčat.

Mobil naštěstí drží, nabíječku budu potřebovat až doma, nemusím utíkat do nákupního centra, abych mobil připojila do nejbližší zásuvky, které naštěstí přidali do našeho jediného útočiště o volných hodinách.

,,Mějte se hezky, užijte si prázdniny a nezapomeňte, že příští rok už budete muset pořádně zabrat! Maturita se blíží." učitelka dokončí svůj proslov a já nadzvukovou rychlostí peláším ze schodů, abych co nejdříve byla doma.