Západ v Neapoli

8.

Celý den jen ležím u bazénu, nic nedělám a užívám si začátek léta plnými doušky. Když vidím, že má mamka spoustu práce, rozhodnu se uvařit oběd.

Máma dělá v jedné cestovní kanceláři zájezdy po Itálii. Pomáhá lidem naplánovat jejich dovolenou, aby se jejich nereálné sny naplnily. Už takhle dělala svatby, pak pár škol v přírodě a jedna z posledních byl mladý pár, co chtěl procestovat celou Itálii za co nejméně peněz. Hrozně ji ta práce baví.

Jelikož je šílená workoholička, rozhodla se i překládat z italštiny do češtiny. Většinou jen nějaké články do časopisů, protože už tak toho času moc nemá. Jednou překládala knihu. Jelikož nakladatelství nutně potřebovalo přeloženou knihu dát do tisku ještě před koncem března, dali mámě jenom 10 dní na celý překlad. Týden nevylezla z pracovny! Náš dům sice vypadal jako po výbuchu, ale máma byla velmi spokojená, protože odvedla perfektní práci.

V naší lednici toho moc není. Žijeme celkem pohodovým životem. Ráno žádný spěch, důležitá je snídaně a klid. Na obědy nás moc neužije. Většinou každý někde lítá, proto vaříme rychlá jídla. Na co si ale opravdu potrpíme jsou rodinné večeře.

Od malička nám italská babička vtloukala do hlavy větu "Nessuna cena, nesuuna fine della giornata!". V překladu to znamená něco jako - Žádná večeře, žádný konec dne!

Tenhle babičky "konec" dne znamená, že když rodina sedí u jednoho stolu, který má na sobě všemožné dobroty jako třeba italské šunky, sýry, zelenina, kvalitní čerstvá bageta od místního pekaře, den spolu zakončíme povídáním a celá rodina se má zase sejít za 24 hodin u jednoho stolu.

Nevím, jestli je to nějaký italský zvyk, ale tyto večeře jsou u nás tradicí. Jíme všichni spolu, povídáme si a spolu končíme den u dobrého jídla a pití.

Najdu tam nějaká kuřecí prsa, tak je naložím do marinády, uvařím pár brambor a salát. Není to nic extra, ale mámu, no a hlavně permanentně hladového Mattea, to dostatečně uchvátí.

Po celkem dobrém obědu se vyvalím na pohovce, zapnu televizi a u toho si píšu s Em. Ptala se mě, kam jsem včera tak rychle zmizela, já zase potom jí jaká byla ta její party, a pak si tak různě píšeme o všem možném. Em mi vypráví o jejím objevu z obchodky, který je neskutečný fešák a pozval ji dnes do kina. Pak si uvědomím, že tohle je má šance zjistit, jestli zná Liama.

El : Em, neznáš nějakýho kluka z obchodky, kterýho vezl domů kámoš?
Em : Tak to jsou všichni. :D Nikdo tam totiž nezůstal do čtyř ani. Nebo takhle, nechtěla jsem je tam.
El : Ten kluk má přísný rodiče, vezl ho kámoš, co tam s váma prakticky nebyl...Liam se myslím jmenoval.

Nemůžu jí to hned vypálit, že přímo hledám jeho.

Em : Počkej, myslíš Brada? Ten se tam teda pořádně zlil. Dokonce se po něm muselo uklízet. Prasátko to trošku bylo.
El : No a toho jeho kámoše? Ten je taky z obchodky?
Em : A co se tak furt ptáš? :D Ne, kámoš z obchodky není, popravdě nevím. K nám nechodí, obchodka taky ne, takže musí chodit k vám. Pokud teda není divnej, aby ráno jezdil přes hodinu do vedlejší části města za jinou školou.
El : No, to by opravdu musel být zvlaštní.

Lžu, lžu, lžu...Lžu Em, že mě to nezajímá. K nám nechodí na 100 %. Osmiletý gympl znám jako svoje boty. Jsme jedni z nejstarších, proto nemám moc šancí ho najít u nás. Na čtyřleťáku být taky nemůže, protože jsou s námi spojení na tělocvik a veškeré akce máme taky spolu. To bych si ho už taky všimla. Tak odkud může být? Vždyť škol máme strašně moc v okolí!

Když se s Matteem dodíváme na nějaký film, co zrovna běží v televizi, rozhodnu se jít na chvíli projít. Občas to tak dělám, když nemám co dělat a potřebuji si pročistit hlavu.

Cestou odkopávám kamínky, pořád si něco pobrukuju a neustále myslím na jednu osobu, která mi pořád vrtá hlavou.

Vždyť to nemůže být možný. Ten kluk je jedna velká neznámá. Jeho kamarádi jsou převážně lidi z vysoké, nemůžu podle nich dohledat, jestli chodí někde na školu poblíž. Nesleduje ho nikdo z mých přátel. Dokonce ani on nesleduje nikoho, koho bych sledovala já. Vím o něm jen, že bude v mém věku a rozhodně není od nás z okolí.

Asi hodinu se takto procházím, pomalu začínám umírat na slunci a moje tělo hlásí kritický nedostatek vody. Celou tuto procházku zakončím opět v místní pekárně, kde do sebe rychle kopnu jejich nealkoholické mojito, které mě vystřelilo někam na exotickou pláž plnou mušliček a sypkého písku.

Člověk ani nedokáže uvěřit, že existuje někdo, kdo tak jako já miluje moře. Slunce, co svítí a hřeje celé tělo, lehký křik malých dětí, které se snaží dětem z ciziny vysvětlit, jak si představují, že budou stavět obrovský hrad z písku, pár racků, co se občas popožene nad hlavami a ze všeho nejvíce miluji tu těžkou vůni soli ve vzduchu, která je doprovázena pravidelným šuměním přímo křišťálového moře.