Západ v Neapoli

1.

4:30

Nesnáším to. Nesnáším všechno spojené s nespavostí. Čas, kdy začínám přemýšlet. Budík mi zazvoní až za dvě hodiny a venku se už rozednívá. Jediná nevýhoda června - teď už fakt neusnu.

Rolety nepomáhají a do pokoje se kradou slabé sluneční paprsky, které již za pár hodin budou mít sílu takovou, že spousta lidí bude nadávat jen a jen na to úmorné vedro. Kdybych ale měla říct, jestli patřím do skupiny odpůrců léta nebo naopak milovníků léta, mé zaškatulkování by bylo jasné. Milovník sluníčka jsem od malička. Ležení u bazénu s vyhlazenou vodou s citronem, sluneční brýle, plavky a knížka. Dokonalost.

Chvíli ležím ještě v posteli a po pár minutách to vzdávám, stejně neusnu. Nikdy mi nedělá problém vstát, většinou se vzbudím hned na první zazvonění budíku, takže pozdní příchod do školy u mne nehrozí. Otevřu okno dokořán a stoupnu si na lehce studené dlaždice na balkoně. Bude dnes extrémní vedro. Chvíli jen tak stojím, poslouchám ranní zvuky našeho okolí, na chvíli zavírám oči a představuji si, jak by bylo dokonalé, kdyby byl takový klid neustále. Po chvilce oči otevřu, podívám se na krásné vycházející slunce, které mává končícímu jaru a začíná nabírat letní síly. Okno zavřu a jdu se podívat na hodiny.

,,4:56, super...Tak co teď budu dělat?" pomyslím si.
Brácha s mámou spí tvrdě, není problém, že bych je vzbudila. Jediná cesta, jak zabít přebytečný čas je dohnat to, co pravidelně nestíhám. Ranní hygienu zvládnu za chvíli, oblečení si vyberu téměř hned. Černé kraťasy s vysokým pasem, světle žluté tričko a má oblíbená džínová bunda. Co jiného bych si měla vzít v takovém letním počasí. Vlasy vyčešu do vysokého culíku, naplácám na sebe trochu korektoru a použiji svůj oblíbený parfém. V tomhle vedru je prakticky zbytečné se nějak líčit, stejně se vše rozteče. Navíc jsem nikdy nepochopila, proč někdo na sebe plácá tuny líčidel. Žere to peníze, okrádá to lidi o čas a něco je dokonce testováno na zvířatech. Ale to už je zase moje část, co nepodporuje jakékoliv kruté zacházení se zvířaty.

Nachystám si ještě batoh do školy, kam vhodím desky, které slouží jako sešit na vše - díky bohu se už nemusím tahat se sešity, protože naše škola povoluje od 6. ročníku gymnázia tyhle desky. Učebnice mám ve skříňce, takže s nimi si starost nedělám. Když přijdu do kuchyně, vytáhnu z ledničky pouze vychlazenou malinovou limonádu, kterou jsem si připravila večer. Poslední dobou se snažím pít alespoň dva litry vody denně a moc se mi to nedaří. Vody si 2x loknu a už žízeň nemám. Pak dostanu chuť na kolu a dopadne to tak, že za chvíli ležím u televize se skleničkou koly, pak k tomu přidám brambůrky a veškeré snažení je někde hodně daleko. Pak si stěžuju, že mi jsou malé kraťasy. Klasika. Když jsem si začala dělat tyhle limonády, tak jsem úspěšně už 2 týdny čistě na vodě a to je úspěch. Teda, pozor, kafe se nevzdám. Vezmu peněženku a napíšu mamce lísteček, že jsem už šla do školy. Je 5:50 a já vyrážím do nového dne.

Školu mám celkem blízko. Patnáct minut pěšky je pro mě ideálním začátkem dne, avšak dnes se mi cesta krapet protáhne. Nejen, že vyzvednu svého spolužáka Theodora, s kterým mimochodem i sedím a je to snad jediný kluk, kterého jsem si za poslední dva roky dokázala vpustit do zóny "kamarád", ale rozhodnu se i pro menší překvapení pro něj. Kousek od našeho domu sídlí malá pekárna, kterou zde postavili zhruba pět let zpátky. Každý pátek pečou speciální kokosové muffiny, které s Theem naprosto milujeme. Rozhodnu se tedy, že místo pátečního odpoledne stráveného u latté, jak jinak, s tímto úžasným muffinem, vezmu nám naši páteční objednávku do školy.

Na to, že jsem spala asi pět hodin se cítím odpočatě. I když je dnes pátek, nemám nejmenší tušení, co bych večer mohla dělat. Nejsem jako ostatní spolužáci. Ani jako Theo. Žiju odlišným životem. Život lidí v sedmnácti vypadá jako velká prázdná lahev od alkoholu, která je plná lásek, party a objevování. Já vedu poměrně stereotypní život. Učím se, dívám se na seriály, čtu a chodím na přednášky na témata, co mě zajímají. Pro mnoho lidí nuda, pro mě klid, který mě ale posouvá mentálně kupředu.

Krátká procházka do pekárny mě dostatečně nastartovala do nového dne, tudíž místo ranní dávky kofeinu, espresso a 210 ml mléka, které je vyšleháno do mikropěny, si dám moji druhou nejoblíbenější věc po muffinu, zázvorovou limonádu. Pálivost v krku po ní je k nezaplacení a lehké perlení dodává nápoji neskutečnou chuť. Obsluhuje mě starší žena, která evidentně nemusí ranní vstávání.

,,Dva kokosové muffiny, jednu zázvorovou limonádu a jedno latté, prosím. " odříkám svou předem připravenou objednávku téměř stejně, jako v hlavě.

Další věc, která mi dělá problém. Komunikace s cizími lidmi.

,,Hm...všechno?" prodavačka odpoví velmi znechuceně.

Přikývnu na souhlas, vytáhnu z peněženky kartu a pípnutím odečítám ze svého účtu sto dvacet Kč. Prodavačka mi podá lahev s limonádou, v papírovém pytlíku dva muffiny a na latté pro Thea si stoupnu kousek vedle od baru, abych nebránila v objednávkách dalším lidem. Do pekárny vchází již v pracovních oblecích pracovníci, kteří se vydávají za prací přes celé město. Nedivím se, že již v tuto dobu je zde téměř plno. Ranní zácpy jsou v našem městě už rutina. Má objednávka je hotová, převezmu kelímek s kávou a odcházím z pekárny ven. Kráčím si to přímo k domu mého kamaráda a zapínám nový díl podcastu do uší.