Západ v Neapoli

2.

Poslední dobou jsem si oblíbila podcasty. Vždy jsem poslouchala písničky, ale po pár přehrání mého playlistu, který zrovna poslouchám, si uvědomím, že pokud ihned nepřestanu, tyto písničky za chvíli začnu nenávidět. Pak akorát stále přeskakuji na skladbu, kterou zrovna poslouchám.

Dnešní den začíná perfektně, vše jsem stihla, kráčím si to k Theovi a poměrně se těším i do školy. V ulicích je téměř prázdno. Jen zřídka potkám nějakého chodce, či školáka. Co bych ale mohla očekávat? Vždyť každý normální teeneger spí. Což mi ale připomíná, že i Theo je "normální" teeneger. Budit ho ještě nechci, proto se rozhodnu jít delší, avšak mnohem příjemnější cestou, která vede přes malý park.

Podcast mi skončí, vytáhnu sluchátka z uší, vložím je do nabíjecího pouzdra a dám je zpátky do kapsy. Lehký vánek si hraje s mými vlasy, které již za měsíc budou lehce světlejší od sluníčka. Uvědomuji si, že přichází léto, které by mohlo být ještě lepší, než to minulé. Moc plánů nemám, ale s mamkou jsme přemýšlely nad pobytem u babičky. Českou babičku bohužel nemám, ani dědu, ale má italská část rodiny je opravdu velká. Mám nespočet bratranců a sestřenic, některé jsem viděla jen párkrát v životě. Část rodiny mám v Římě, ale tu větší část právě v Neapoli. Babička s dědou vlastní velký rodinný dům s velkou zahradou, která je oplocena dřevěným plotem, který je nabarven na bílo. S dědou jsme vždycky natírali plot a u toho si zpívali italské písničky. Ze všeho nejvíce, co miluji na Neapoli jsou západy slunce na dřevěném molu. Pláže jsou zde poměrně zaplněné, většinou turisty. Večer se lidé rozprchnou buď do domů, nebo do pronajatých apartmánů a pro místní přichází čas, kdy mohou pozorovat Itálii v celé své kráse. Pamatuji si, kdy jsem na molu seděla naposledy. Bylo mi 13 a hladila jsem babičky psa Maxe. Nikdy jsem nezažila hezčí pocit. Pocit klidu, konce dne, kdy za 24 hodin budu na stejném místě znovu sedět, přemýšlet a říkat si, jak ten den stál za to. Poslouchat šumění moře, někdy smočit nohu, dýchat mořský vzduch a jen vyčkávat na Mattea, který mi přijde oznámit, že je večeře.

Ze snění o italském ráji mě vyruší vzdálené troubení auta. Naštěstí to není na mě. Mohl už Theo vstát? Přeci jen je už 6:30, za pár minut jsem u něj. Podívám se na Instagram, jestli je aktivní. Mám štěstí, je právě aktivní. Napíšu mu rychlou zprávu

E : Dobrý ránko, ospalče. Doufám, že máš hlad. Pojď mi otevřít, nesu ti záchranu. :)
T : No neee...El? V kolik jsi vstávala? :D Už běžím.
E : Měl bys, budeš rád.
T : :)

Přicházím k domu, kde bydlí můj prakticky jediný kamarád, Theo. Už stojí ve dveřích, jeho špinavě blonďaté vlasy má rozcuchané a trčí mu do všech stran. Musím se pousmát, protože vypadá opravdu vtipně. Theo si dává záležet na vlasech. Nikdy by nevyšel ven s neupravenými vlasy, teď mi ani nepřipadá jako Theo.

,,Nazdar Mozzarello, co tě vedlo k tomu vstát v tak nekřesťanskou hodinu?" řekne ospale Theo.

Mozzarello mi říká téměř od začátku našeho kamarádství. Souvisí to s mým italským původem a Theovi to ze začátku přišlo hrozně vtipné. Teď tuhle přezdívku používá jen když mě chce poškádlit nebo rozesmát.

,,Nemohla jsem spát, přinesla jsem ti kafe a muffin."

,,Víš, že jsi ta nejúžasnější kamarádka?" pousměje se a vezme si ode mě kelímek.

,,Já vím, nemusíš mi to opakovat." šťouchnu ho do ramene a podám mu jeho snídani.