Bude hůř

XIV.

"Stilinski!" houkla jsem na Stilese.
Najít se mi ho podařilo až druhou přestávku. Buď měl dokonalé maskování, nebo se mu dařilo se mi vyhýbat. A to bravurně.
"Konečně jsem tě našla. Bože, ty se umíš v téhle škole dokonale ztratit." láteřila jsem, když jsem k němu došla.
Netvářil se nijak zvlášť nadšeně na to, že měl za sebou už úspěšně přečkané dvě hodiny, zbývaly jen další dvě a já ho navíc poctila svou přítomností.
"Potřebovala jsi něco?" zeptal se a promnul si oči.
Aha, tady někdo v noci hlídal a nespal.
"Ne, lítám tu jako zmatená lesní včela, abych tě pozdravila." neodpustila jsem si svou poznámku a dál na něj jen upřeně hleděla.
Chvíli mu trvalo, než si všiml té hromádky věcí, kterou jsem mu nesla.
"Oh, to je moje!" usmál se a natáhl se ke mně. Po pár vteřinách byla konečně ona nepříjemná váha pryč, Stiles jako zázrakem vše pobral.
"A teď chci něco k jídlu. Umírám hlady, jak jsem tě tu hledala a nestihla si nic koupit." postěžovala jsem si, když se opět ozval můj hladový žaludek. Od rána jsem díky věčnému hledání Stilese nic neměla.
Stiles mě poprosil, ať přidržím po stranách věžičku z knih a papírů a zašátral v kapse.
"Tady, proteinová tyčinka. Nic lepšího teď nevymyslím." oznámil a podal mi ji. Nebylo to sice nic moc, avšak lepší něco než nic.
"I ta bodne. Díky." usmála jsem se a tyčinku rozbalila.
"Prý hlídate s Theem tělo?" stihla jsem se zeptat, ještě než jsem si ukousla.
Bylo to jako mít druhé Vánoce. Na hlad to byla ideální záplata.
"Jo, to mi snad ani nepřipomínej. Nerad ho tam nechávám s tím tělem samotného." zamračil se Stiles.
Pobaveně jsem se zasmála.
"Myslíš, že by vlkodlakovi někdo sebrat tělo bez povšimnutí?" nadhodila jsem nevěřícně. Znělo to absurdně.
Jen na to nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Ne, kdyby s ním spolupracoval a to tělo mu dal."
"Stilesi!" okřikla jsem ho a obrátila oči v sloup. Podobná konverzace mě úspěšně míjela skoro týden.
"Já vím, že ty ani Scott to neslyšíte rádi, ale já mu prostě nevěřím." řekl Stiles a urovnal jednu z knih, která podezřele trčela do strany.
A je to tu zas. Zase další podezírání.
"Všimla jsem si." zkonstazovala jsem bez zájmu.
Tady byla všehna snaha marná.
"To ti nestačí, jak nám pomáhá?" zkusila jsem to vzít od jiného konce.
Theo byl teď smečce nápomocný víc než dost. Bez něj bychom byli v koncích, jen Stiles si to stále odmítal přiznat.
"Nám?" podivil se Stiles.
Poznala jsem na něm značné rozhořčení, jako bych ho snad tou poznámkou z něčeho nařkla.
"Nebýt něj, nemusel bych teď hlíd-" zastavil se. Co měl na mysli jsem se nedozvěděla, protože stočil konverzaci úplně jinam.
"To je vlastně fuk." povzdechl si.
Nechápala jsem, co chtěl říct, ale vzhledem k tomu, že to byl Stiles, bylo lepší se neptat.
"Měl bys mu dát šanci." řekla jsem a zkusila se přátelsky usmát.
Poslední pokus, jak tě obměkčit. A jestli ani tohle nepomůže, tak s tím končím.
To by nebyl Stiles, kdyby šly věci tak lehce.
Rázně zavrtěl hlavou a tím mě jen utvrdil v tom, že je dobře, že s Theem náš vztah tajíme.
"Že ty a Scott dáváte šance každému, to je vaše věc. Já se rohlíkem opít nenechám." řekl přesvědčivě. Držel se té své pravdy zuby nehty.
Musela jsem si odfrknout. Bylo nad moje síly se se Stilesem bavit o čemkoli, co se týkalo Thea.
"Nedramatizuješ to trochu?" podotkla jsem.
Po té poznámce jsem si vysloužila přísný pohled. Dost možná mě začínal mít plné zuby, stejně jako já jeho.
"A nezastáváš se ho ty nějak moc?" nadhodil se svraštěným obočím.
V duchu jsem se usmála, že vědomě Thea v jeho očích ospravedlňuji. Bohužel to nefungovalo dostatečně.
"Poslouchej, co vy jste si spolu vlastně říkali včera na chodbě?" zeptal se Stiles v mimořečí.
Jen co to řekl, jako bych zkameněla.
A sakra...
"Včera?" ujišťovala jsem se, přitom se mě v hlavě zmocňovala panika.
Na chodbě? Ale vždyť jsi tam nebyl! Tak jak to víš?
Moje hlava byla jeden velký otazník. Předešlý den nás vidět nemohl, tím jsem si byla jistá. A Theo si ho také nevšiml. Kdyby ano, klidil by se ode mě dál.
Stiles přikývl.
"Potkal jsem se ráno s Nicol a když se rozpovídala, zmínila i vás dva, jak jste spolu, cituji; zamilovaně stáli na chodbě." pověděl mi Stiles, jak se věci mají.
Tím se všechno vysvětlilo.
Panebože, já jí zaškrtím. Pomyslela jsem si.
Natvrdo nás práskla Stilesovi, jedinému člověku, který se to nesměl za žádnou cenu dozvědět.
"A přesně takhle vznikají drby." zkusila jsem své štěstí. Že mi to Stiles uvěří jsem si vůbec jistá nebyla.
"Byl se zeptat na Scotta, jestli už mu je po té vzpomínce lépe." usmála jsem se mile.
Stilese však přísný pohled neopustil.
Byla jsem v háji. Pokud nezbaštil moji historku, měla jsem pěkný průšvih. A Theo zrovna tak.
"Že jsi to ty, tak ti věřím. Ty snad ani lhát neumíš." zasmál se nakonec a loktem mě šťouchl do ramene.
Spadl mi pořádný balvan ze srdce, že nic není ztraceno. Všechno klaplo.
"Mám já to ale smůlu." řekla jsem na oko sklíčeně, ve skutečnosti mi tělem proudilo nadšení.
Zvládla jsem to.

"Dobré odpoledne, neMcCallová." ozvalo se na druhé straně telefonu.
Musela jsem Theovi po celém tom šíleně dlouhém dni alespoň zavolat, abych slyšela jeho hlas. Že bych za ním zašla na veterinu nepřipadalo v úvahu, s mým štěstím bychom se ve dveřích srazili se Stilesem, což už bych pravděpodobně výmluvami zachránit nedokázala.
"Ahoj i tobě." řekla jsem a usadila se na venkovní lavičku. Všichni ze smečky byli součástí nějakého plánu, lítali všemožně po škole, a tak jsem měla chvilku o samotě. Chvilku na hovor s Theem.
"Můžeš mluvit, nebo ti dal k hlídání Stiles odposlech?" zasmála jsem se.
Smích zazněl i z druhého konce.
"Myslím, že jsem čistý." odvětil Theo.
Doufejme, že se nepleteš. Pomyslela jsem si.
"Vidíš dnešek slibněji, než včerejšek?" zamířila jsem přímo k věci.
Tolik jsem ho dneska chtěla vidět, slyšet a vlastně i cítit blízko sebe. Jeho společnost mi chyběla víc, než bych si dokázala kdy představit. Navíc dalším důvodem, proč jsem chtěla, aby nám plány vyšly, byl odpískaný předešlý večer, který jsme mohli strávit společně. Místo toho každý z nás seděl na jiném konci města.
I přes hovor jsem rozeznala pobavený smích.
"Myslel jsem, že je výsada kluků chtít jen to jedno." řekl a já zčervenala, byť to vidět nemohl.
V rychlosti jsem se rozhlédla kolem, jestli není nikdo ze smečky poblíž. Zbytek školy můj hovor možná neslyšel ani ze tří metrů, s vlkodlaky by tomu bylo jinak.
"I když to nemůžu to dostat z hlavy, jde mi hlavně o to se s tebou dneska vůbec vidět." přesměrovala jsem zas všechnu svou pozornost k Theovi.
"Měl bych hlídat, když tu Stiles není." zkonstazoval Theo, jaká je situace.
"To chápu." zesmutnila jsem.
No, dneska to asi taky nevyjde...
"Nicméně ve tři mě má Stiles na dvě hodiny vystřídat." dodal Theo.
Koutky se mi vyhouply do úsměvu, jak mě zaplavila radost. Byla tu šance, že se spolu k dnešnímu dni sejdeme.
"Vážně?" ujišťovala jsem se. Znělo to až podezřele dobře.
"Jo. Chtěl jsem se prospat, každopádně nejenom spánek dobíjí energii." souhlasil Theo.
Znamenalo to, že se skutečně sejdeme, budeme na sebe mít čas.
"Takže ve tři říkáš?" zasmála jsem se. Čím déle jsem s ním mohla být, tím lépe.
"Kde si tě mám vyzvednout?" otázal se Theo.
Měla jsem to jeho otázkou oficiálně potvrzené; dnes už nám nemohl plány nikdo překazit.
"Já bych došla." nabídla jsem se. Cestu k jeho domu jsem již znala, nebylo to zas tak daleko od školy.
"Šetři síly na potom. Tak?" trval na svém.
"Doma. Scott bude stejně ve škole hlídat Hayden s Liamem a teta je práci až do večera." odvětila jsem.
Možná, že bych se s Melissou ještě potkala ve dveřích při příchodu, ale na odpolední chodila vždy s předstihem. Pravděpodobnost, že by ji stihl i Theo, byla nulová.
"Dobře. Už teď se těším." promluvil Theo na druhém konci.
"Taky." přitakala jsem. Uvnitř jsem cítila příval radosti, že dnešní den nebudu trávit bez Thea. I den bez jeho přítomnosti by byl až příliš.
"Zatím ahoj." rozloučil se.
"Pa." udělala jsem to samé a když jsem oddálila mobil od ucha, hovor jsem ukončila.
Na zbývající dvě hodiny jsem si musela najít zábavu sama, než ta pravá sranda teprve začne.
Domů jsem to měla za pár minut a napadlo mě, že bych se prozatím přidala k někomu ze smečky.