Zase Weasley!

33. Bludiště

"Milí studenti, jak už jste si jistě mohli všimnout, tak před vámi se rozprostírá bludiště. To bude váš finální a rozhodující úkol" řekl Brumbál. Musel použít nějaké kouzlo, protože ho bylo opravdu dobře slyšet.

"Tento úkol není nijak časově limitovaný, kdo se dostane k přenášedlu uprostřed dřív, tak vyhraje. Ale dávejte si pozor, v bludišti se ani k přátelům neotáčejte zády" řekla pro změnu Mcgonagallová. 

"Pokud by se vyskytly nějaké problémy, vyšlete nám signál" řekl znovu Brumbál.

"Prosím připravte se!" 

My jsme se naráz otočili k vlastnímu vchodu. Byl tu pro každého jeden.

"Nechť právě poslední kolo turnaje Tří disciplín započne!" Řekl Brumbál a ozvala se trubka. To byl náš signál.

Rozešla jsem se tedy vstříc bludišti.

___

Nejdříve jsem zkoušela pravidlo pravé ruky. Přece jenom vždycky se říká, že to pomůže. 

V bludišti bylo šero, vítr jakoby hvízdal mé jméno a já si přišla jak v nějakém hororu. Už stačí jenom aby na mě vyskočil nějaký klaun a umřu tu.

Postupovala jsem opatrně, kdyby tu byly nějaké pasti. Pořád jsem ale nacházela jenom slepé uličky. Po pár takových už jsem to vzdala a prostě bloudila kudy jsem chtěla. O vítěztví mi ani nešlo, klidně bych ho dopřála někomu jinému. 

Třeba Cedricovi, jednou v knihovně mi říkal, že by ty peníze, které byly jako odměna, dal babičce, aby si postavila nový barák, protože ten její se už pomalu rozpadá.

Nebo Luně, ta by zase část peněz použila na zvětšení výtisku časopisů jejího otce. A zbytek by rozdala potřebným, kteří mají nějakou vážnou nemoc, nebo přišli o domovy. Ona byla vždycky takhle hodná.

Úmysly Harryho jsem sice nevěděla, ale podívejte se na něj, ten by to určitě použil na správnou věc.

No a co já? Já i moji příbuzní žijeme v dobrých barácích a žadný časopis nevydáváme. Asi bych to dala na charitu, nebo pomohla dětem z mudlovského světa. Ti určitě taky nejsou všichni dobře zabezpečení. No pravda je taková, že jsem o tom ani tolik nepřemýšlela. 

Mám skvělou rodinu, kamarády, nejlepšího kluka na světě. Však mně nic nechybí.

Se svými myšlenkami jsem si tak chodila křížem krážem a doufala ve dva scénáře. Ten první byl, že někdo najde to přenášedlo a tento úkol skončí a ten druhý, že najdu i přes varování Mcgonagallové někoho a alespoň nebudu sama.

Ale zde jakoby čas byl jiný, nedokázala jsem určit, jestli jsem tu 2 hodiny, nebo 5 minut. 

Trhla jsem sebou, až jsem málem spadla, když uslyšela houknutí sovy. Myslím, že vyděsit nás bylo taky v plánu tohoto úkolu. 

Ale s nikým jsem se ještě nepotkala, divný, to bludiště musí být teda ohromný. A nebo jsem fakt smolař. Možná to druhý.

Už mě to začínalo dost nudit, všechny uličky vypadaly stejně a nikde nikdo. Pak jsem ale uslyšela křik, který vycházel z prava. Ten hlas jsem dobře znala. Rychle jsem se rozběhla každou uličkou, která vedla vpravo. 

Pak jsem ni uviděla. Luna se zachytila do do nějakého plazícího keře. "Neboj, hned ti pomůžu" zakřičela jsem a vrhla se na keř s kouzly. Šlo to lehčeji než jsem si myslela a Luna byla co nevidět osvobozena. Podívala se mým směrem a mě na ní začínalo být něco divného. Její oči jakoby nebyly její.