Bude hůř

VII.

Ani pořádně nevím, jak jsem v noci došla domů. Ano, v noci. Nějak se ta naše konverzace s Theem rozvedla, ani jeden z nás nevěděl, kdy přestat mluvit. Víceméně se vše točilo kolem smečky, mého života, jeho života, ale nic zásadního to ve své podstatě nebylo. Theo mě doprovodil až domů, kam jsem se nějakým záhadným způsobem protáhla tiše, aniž by někdo přišel na chodbu a zahlédl, jak pozdě se domů vlastně vracím.
Tentokrát jsme neriskovali a pusu mi dal Theo jen v rychlosti na čelo.
Zbytek cesty do postele? Nemám nejmenší tušení, jak jsem se tam octla. Dost možná jsem po cestě potkala Melissu a dostala vynadáno.
Jenže co si nepamatuji, to se nestalo.

"Jak dlouho to ještě budeme tisknout?" zeptala jsem se Kiry, když zakládala další vytištěné stránky knihy Doktoři Děsů.
"Tyhle byly poslední." odvětila mi a ukázala provizorní knížku, kterou se nám společně podařilo vytvořit.
"Hotovo?" Scott přišel právě včas, aby si svůj výtisk přebral. Kira přikývla a s úsměvem mu nově vzniklý poklad předala. A to právě včas, protože se u školní tiskárny začala tvořit fronta.
"Pardon. Promiňte." omlouvala se Kira, když od tiskárny couvala.
Scott nás vedl pryč, po schodech dolů, do školní budovy.
"Nemyslím si, že by ty mrtvoly kradli doktoři děsů." zkonstazoval tiše, aby nás nikdo neslyšel.
"Fakt jim tak budeme říkat?" ošila se nervózně Kira. Její názor jsem sdílela. To označení nahánělo hrůzu samo od sebe a nastalé situaci to ještě přidávalo na intenzitě.
"Zamyslete se nad tím. Zabili Tracy a odešli. Zabili Lucase a taky odešli. Proč by odcházeli a pak se pro ta těla vraceli?"
Scottova myšlenka jednoznačně nesla pointu. Nedávalo by smysl, aby se vraceli pro těla, až když byla v márnici. Nebo na veterině. To by byla zbytečná práce.
"Musí to dělat někdo jiný." přidala jsem se k rozhovoru.
"Ta těla nejsou jenom těla. Jsou to...ehh... Jak to říct?" zamotával se do toho Scott víc a víc.
"Neúspěchy?" doplnila jsem ho a on souhlasně pokýval.
"Přesně. Neúspěchy."
"A když jsou tyhle chiméry neúspěchy, jaká bude ta úspěšná?"
Kiřina otázka měla své opodstatnění. Lucas i Tracy byli jako stroje na zabíjení. Bez emocí, bez soucitu, bez kapky sebeovládání. A jak měla dopadnout ta povedená? To by nebylo jen tak nějaké nadpřirozené cosi. Byla by to vraždící stvůra.
"Zlá. Nejspíš hodně zlá." Scott sdílel podobný názor, jako byl ten můj.
Už už jsme procházeli dveřmi, když se zastavil a zavětřil.
"Co je?" zděsila se Kira.
"Asi jsem cítil krev." pronesl nevěřícně.
Možná, že kdyby to neřekl s takovým klidem, já i Kira bychom propadly panice.
Krev? V knihovně? A kolik krve? Říznutí o papír, nebo vražda?
"Nevím. Možná, že nakonec ne." dodal Scott po důkladném rozhlížení se po celé místnosti. Nikde ani známka zranění.
Nikde žádný bolestně tvářící se student.
Jen ticho po pěšině.

"Promiň, ale nikdy jsem o kanimě neslyšel. Až před pár dny. Mám si to přečíst?" zeptal se Theo, mezitím co listoval stránkami naší vytištěné verze knihy.
Nabídla jsem se Scottovi, že mu knížky pomůžu odnést ostatním, avšak Thea jsme po cestě stihli odchytit. Díky volným hodinám jsme mohli proklouznout do prázdných šaten a nerušeně si o událostech posledních dní promluvit.
"No, ještě ne. Mám přečtenou první kapitolu. Bádám, jestli to k něčemu bude." pronesl Scott se založenýma rukama.
"Vy tohle děláte často?" usmál se Theo a otevřenou knihu dosud nezavřel.
"Co jako?" nechápal Scott.
"Vměšování." odvětil Theo pohotově.
"Ano. Asi."
"Jo, děláte to často." podpořila jsem Scotta.
Vždyť práce smečky stavěla na pochopení nadpřirozena a infiltrovaní se kamkoli, kam bylo třeba.
Theo nevěřícně zavrtěl hlavou.
"A co ten autor? Jestli o tom něco věděl, zeptejte se jeho."
Konvezrace mezi těma dvěma se mi svým způsobem vyhýbala. Nejspíš jsem za to byla i ráda. Občas nebylo na škodu jen naslouchat. Navíc při jejich vzájemné soustředěnosti jsem se mohla na Thea dívat dle libosti. A že by mě ten pohled na něj někdy přešel, to nehrozilo.
"To nás taky napadlo, ale je to slepá ulička."
Slepá ulička? No jasně, vždyť Lydie říkala, že to není konkrétní autor.
Theo zalistoval knihou a na jedné ze stran zastavil.
"Co tenhle chlap?" řekl a stranu s věnováním k nám otočil. Scott si přebral výtisk do svých rukou a začal nahlas předčítat.
"Za poskytnutí vědeckého pohledu a porozumění věnuji tuto knihu doktoru Gabrielu Valackovi."
"Ale ne." pronesla jsem, jen co jsem to jméno zaslechla. Vzpomínky na něj nebyly zrovna růžové pro nikoho z nás.
"Vy ho znáte?" podivil se Theo.
Bohužel...
"Jo." Jenže Scott nevypadal zděšeně. Nadšení z něj přímo sršilo.
"A navíc vím, kde ho najdeme." dodal, než Thea poplácal po rameni, rozloučil se s námi a ze skříněk doslova uháněl.
V ruce mi zbylo několik výtisků, které jsme měli vzít ostatním. Scott na ně v tom spěchu nejspíše zapomněl, takže práce zůstala na mně.
"Má cenu tu na něj čekat, nebo se mám vrátit k hodinám?" směřoval Theo ke mně svou otázku.
"Hodiny jsou jistější. Na Scotta nečekej, ten má očividně od teď vlastní plán." odvětila jsem a pohledem opustila místo jeho odchodu.
Další  cesta za šíleným vědcem? Proč by ne.
"Všiml jsem si. Kam podle tebe míří?" zásoboval mě Theo další otázkou.
"Nemám nejmenší tušení." odvětila jsem.
Malé tušení mám, ale raději než chybnou informaci, neřeknu žádnou.
"A kam máš namířeno ty?" stočil konverzaci zpět k mojí maličkosti, jako kdyby o Scottovi ještě před pár vteřinami řeč vůbec nebyla.
"To taky netuším. Mám hodinu fyziky a pak padla, tak asi na nějaký oběd. Nejspíš domů, čeká mě ještě hromada práce." řekla jsem smířeně. Dnešní záplava prací byla program na celý zbytek dne, v tom horším případě i na dny příští.
"Co kdybych tě dneska na oběd pozval já?" zvedl obočí a čekal na mou odpověď.
"Nebyla bych proti." vděčně jsem přikývla.
Docela se mi hodilo, že bych nemusela ještě po příchodu domů shánět, co uvařím. Taky jsem rovnou mohla koupit něco domů, aby ani Melissa nehladověla, až přijde z práce.
"To rád slyším. I když bych nás pořád radši držel mimo ostatní. Co zajet na oběd, nějak až na druhý konec Beacon Hills? Auto mám hned u školy, tam se snad neplánovaně proplížit zvládneš."
Theův návrh zněl dobře, dokonce i zrealizovatelně. Dojít k autu, aniž by si toho všimli Malia nebo Liam, kteří jako jediní ze smečky ve škole zůstávali i po posledních hodinách, to nemuselo být zas tak těžké.
"Jo, to zní moc fajn." přikývla jsem a vděčně se usmála. Dnešní den se už netvářil tak nudně.
"Akorát se pak ještě musím vrátit do školy, matika mi dává poslední dobou dost zabrat. Ale hodinu si snad na oddech najdeme, ne?"
Hodinu? Klidně dvě. Pro čas s tebou ochotně obětuji pár hodin spánku a učení o něco posunu.
"Myslím, že jo. Já ve své podstatě nikam nespěchám."
"Výborně." prohlásil, když v tom do naší konverzace vstoupil zvonek, ohlašující konec hodiny. Pro mě to znamenalo si vzít věci a uhánět do učebny, abych mně a Liamovi zabrala místo včas.
"No nic, štěstí nám nepřeje. Utíkej na hodinu, ať na tebe nemám špatný vliv." zkonstatoval nenadšeně.
"Ty? Nikdy." zasmála jsem se a otočila se k odchodu, když mě Theo chytil za zápěstí.
"Moment, bez rozloučení?" pronesl, když minimalizoval vzdálenost mezi námi.
Nějak jsem si nezvykla, že když nás nikdo nevidí, naše loučení není jen samotný pozdrav.
Theo se naklonil a volnou rukou mi dělal opěru pro tvář. Dost možná to byla i taková pomyslná pojistka, abych mu neutekla moc brzo.
Zavřela jsem oči a vnímala ten vzácný moment.
Pokaždé dost podobný spád, pokaždé stejně úžasné. Tohohle bych se nikdy nemohla dostatečně nabažit. A Theo také ne. Ani když nám docházel vzduch, nevypadalo to, že by ho vteřinová přestávka na nabrání kyslíku těšila.
Tak moc jsem tam s ním chtěla zůstat, ale hodina se nezadržitelně blížila.
Sakra, hodina!
Musela jsem se odtáhnout, jinak bych ji vážně nestihla.
"Už musím. Liam by mě zabil, kdybych mu nedržela místo." zatvářila jsem se provinile a Theo se usmál.
"Tak běž." pobídl mě a propustil mě k odchodu.