Rehab》Jaeyong [ ✔ ]

『7』

    Jaehyun's POV

    ,, Kam jdeš ? " otázal se mě Jungwoo, který byl se mnou v pokoji a viděl, jak si balím tašku.

,, Za Taeyongem. " odpověděl jsem.

,, A to s sebou bereš tolik věcí ? " zeptal se znovu.
,, Abych byl přesnější, proč s sebou bereš tolik jídla ? " opravil se.

,, Ano, beru s sebou tolik věcí. " přikývl jsem.
,, Nesu to Taeyongovi. " dodal jsem.

,, Aha. " kývl a sklopil pohled.
,, Pozdravuj ho. "

,, Budu. " pousmál jsem se a odešel z pokoje a celkově odešel ven z budovy.
,, Jisungu. " zavolal jsem na mladšího klučinu, aby si mě všiml.

,, To je všechno prk Taeyong hyunga ? " zeptal se s vykulenými očí.

,, Jo, je. " přikývl jsem se zasmáním.
,, Tak pojďme ať na nás dlouho nečeká. "

Jisung kývl a společně jsme šli navštívit našeho kamaráda, a mého přítele, do léčebny.

Jelikož jsme šli s Jisungem pěšky, tak nám cesta trvala o něco déle, ale zas za to, to byla velice hezká procházka.

,, Bože, Jisungu. " uchechtl jsem se.
,, Chováš se, jak kdybychom šli do Disney landu. " šel jsem mu hned v patách.

,, Dlouho jsem tu nebyl. " poznamenal.
,, Moc se na Taeyong hyunga těším. " zmáčkl tlačítko od výtahu, který byl naštěstí v našem pátek, takže jsme nemuseli čekat.

Vstoupili jsme, Jisung zmáckl patro s oddělením, ve kterém se nachází Taeyong, a dveře se zavřely.

Jakmile se výtah zastavil, Jisung hned vystřelil a běžel k pokoji Taeyonga.

,, Jisungu ! " napomenul jsem ho.
,, Musíme se ohlásit na sesterně. " připomněl jsem mu.

Jisumg ovšem nejsk nereagoval a jen čekal u dveří, na které tak zvláštně čučel. Zakroutil jsem nad ním hlavou a vešel do sesterny.

,, Zdravím. " pozdravil jsem dvě sestry, které v místnosti byli.
,, Já a můj kamarád jsme přišli navštívit pacienta jménem Lee Taeyong. " oznámil jsem.

Sestry se na sebe podívali a ta, která blíž ke mně, si stoupla a smutně se na mě podívala.

,, Děje se něco ? " nadzvedl jsem obočí, protože mě jejich chování celkem děsilo.

,, Asi byjste se měl posadit. " řekla, ale já zakroutil hlavou.

,, Co se děje ? " položil jsem svou otázku znovu a doufal, že teď už mi to řekne.

,, Lee Taeyong se ve svém pokoji oběsil. " odpověděla.
,, Našli ho včera večer při noční kontrole. " dodala.

,, C-cože ? " nemohl jsem tomu uvěřit.
,, To není pravda... " nechal jsem ústa lehce pootevřené, protože jsem to stále nepobíral.

,, Je mi líto. "

Pustil jsem tašku s jídlem, vyběhl ze sesterny a šel za Jisungem, kterého jsem ihned objal.

,, Hyung. " zamručel.
,, Co to děláš ? " zeptal se.
,, A kde je Taeyong hyung ? " položil další otázku.

,, Jisungie. " odmlčel jsem se, protože jsem se musel trochu uklidnit, abych se nerozbrečel.
,, Taeyong... Taeyong už tady není. "

,, Není ? " zvedl hlavu nahoru, aby na mě viděl. Já se ovšem díval bokem.
,, Znamená to, že ho pustili ? Půjde s námi domů ? " zeptal se natěšeně.

,, Ne. " utřel jsem si tváře.
,, Taeyong už není vůbec. On... Umřel. "

Jisung se zasmál.
,, Dobrý vtip, hyungu. " praštil mě do ranene.
,, A teď vážně, kde je ? " pořád se na mě usmíval.

Já se jen zhluboka nadechl a podíval se mu přímo do očí. Po tvářích se mi kutálely slzy, které jsem v sobě nedokázal zadržet.

,, Hyung ? " z jeho tváře úsměv spadl.
,, Kde je Taeyong hyung ? " hlavu otočil zpět  ke dveřím, které otevřel a vešel dovnitř.

,, Jisungie... " šel jsem za ním.

,, Někde tady být musí. " díval se všude kolem, i pod postel.
,, Kde je ? " otočil se ke mně a já tak mohl vidět, že se v jeho očích lesknou slzy.

,, Moc mě to mrzí. " bylo jediné, co jsem mu teď mohl říct.

,, Ne. " zakroutil hlavou.
,, Ne ! " vykřikl, pevně mě objal a rozplakal se mi do hrudi.

Já mu objetí oplatil a začal ho hladit po zádech, abych alespoň trochu uklidnil. To se mi ovšem moc nedařilo.

,, P-proč ? " vzlykl.
,, Proč t-to uděl-lal ? "

,, Já nevím. " držel jsem se, abych se také nerozplakal. Teď musím být silný pro Jisunga.
,, To já opravdu nevím. " víc jsem ho zmáčkl.

,, Omlouvám se, že vyrušuji. " přišla za námi jedna ze sester, který měly právě teď službu.
,, Ale na jeho stole jsme našli dopis s vaším jménem. " oznámila.

Jisung, i když se mu vůbec nechtělo, mě pustil a já si od ní dopis převzal.

,, Děkuji. " poděkoval jsem.

,, Není zač. " smutně se pousmála.
,, Až budete odcházet, můžete si vzít jeho věci. " a zase nás nechala o samotě.

,, Ty si h-ho nepřečt-teš ? " zeptal se mě Jisung, když jsem dopis strčil do kapse u mikiny.

,, Teď ne. " odpověděl jsem.
,, Nezvládl bych to. " utřel jsem si tváře, i když jsem věděl, že je to naprosto zbytečné.

Jisung mě znova objal a společně jsme stáli uprostřed pokoje a brečeli.

Jak to mohl udělat ? Vždyť byl naprosto v pohodě, dokonce začal chodit na terapie a choval se slušně, tak co se stalo ?

Po nějaké době jsme vzali Taeyongovi věci a vrátili se zpět domů. Ostatní byli dost překvapení, že jsme doma tak brzy. Někteří si mysleli, že jsme se zase pohádali, ale když uviděli Taeyongovi věci bez Taeyonga... Došlo jim co se stalo.

Ten den, a spoustu dalších, jsme jenom probrečeli a přemýšleli, proč to vlastně udělal.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Jsem zpátky ! Omlouvám se za mou neaktivitu, ale já absolutně netušila jak pokračovat 😅

Každopádně jsme už u konce... Ale nebojte ! Měla bych vydat bonus kapitolu ve One Shots ❤

Doufám, že se kapitola líbila a budete ve čtení pokračovat ♡

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere