Prokletí měsíce

Kapitola VII. - Výslech

 „Bastar jeden..." mručela jsem si pod nosem, když jsem za sebou vztekle zabouchla dveře auta a spěchala za šerifem, který už mezitím vešel do domu.

 „Takže jste si to rozmyslela?" otázal se nevině s jedním obočím pozvednutým, když jsem kolem něj procházela dveřmi, které mi podržel. Odpovědí mu ale byl můj rozčilený pohled a ticho přerušované jen zvuky lesa. Zaznamenala jsem, jak se ušklíbnul, když zavíral hlavní dveře, ale rozhodla jsem se to ignorovat.

 „Je tu někde..." než jsem to stačila doříct, prostor domu osvítilo světlo, které šerif za mými zády rožnul. „...spínač?" hlesla jsem tiše.

 Reagen si mě však nevšímal a nechal mě stát v úzké chodbě a prošel kolem mě. Měla jsem co dělat, abych se nemračila jak tisíc čertů. Mlčky jsem jej následovala do kuchyně, propojené s obývacím pokojem.

 Kuchyňská linka i stůl byly z tmavě hnědého dřeva a zdi měly stejnou bílou barvu, jako stěny obýváku a dekoraci byste zde jen těžce hledali.

 Sklouzla jsem pohledem na šerifa, který stál opřený o linkou s pohledem upřeným na varnou konvici, ze které vycházela pára. Choval se tu tak samozřejmě, že jsem ihned pochopila v čím domě se nacházíme.

 „Máte to tu celkem malé." nadhodila jsem, když se ticho prohlubovalo.

 Pokrčil rameny, stále ke mně otočen zády. „Řekl bych, že je to dostačující velikost."

 Zamračila jsem se. S tímto mužem bylo zřejmě nemožné navázat jakýkoliv delší rozhovor, pokud zrovna po vás neřval nebo vám nevytýkal vaše skutky z dřívějších dob. Otočila jsem se k němu zády a zamířila se posadit. A jelikož v kuchyni nebyla žádná židle, automaticky jsem šla do obývacího pokoje ke gauči, ale v okamžiku kdy jsem jej obešla, jsem se zarazila. To, co mému zraku bylo doposud skrýváno, byl dost slušný nepořádek jak na gauči, tak kolem něj i na malém stolku před ním.

 „To si bráváte práci sebou domů?" ohlédla jsem se přes rameno.

 „Když to musí být," pokrčil opět rameny a naléval vodu do konvice, poté se ale přeci jen podíval mým směrem. „Pokud je tam nepořádek, prostě ty papíry odhrňte stranou." prohodil klidně.

 „Kdyby jen papíry..." ušklíbla jsem se a odsunula na pohovce hromadu papírů, novin a nejeden pytlík od chipsů. Na ten malý vyhraněný prostor jsem usedla právě včas, kdy se šerif objevil v pokoji.

 „Čaj." prohodil prostě a podával mi šálek. Vděčně jsem jej přijala. Od proběhlých událostí jsem měla tělo ztuhlé a čaj by mi mohl i pomoct uklidnit rozjitřené smysly. Šerif zašel k rohu místnosti, odkud si přisunul křeslo, kterého jsem si před tím ani nevšimla, a s hrnkem kávy se do něj posadil.

 „Šerife, to tu chcete jen tak sedět, zatímco se vám městem potlouká nebezpečné zvíře, které ohrožuje životy vašich obyvatel?" překvapeně jsem na něj pohlédla, když jsem viděla, jak klidně se tváří.

 „Vlastně ano." přikývl klidně. „Nemám totiž nejmenší chuť vydat se na sebevražednou misi." ušklíbl se a upil kávy.

 „To si snad děláte legraci!" žasla jsem. „Před pár dny jste mi vyčítal to, co jsem předněkolika lety udělala - nevědomky podotýkám - a vy si tu teď klidně sedíte, popíjíte kafe a nic neuděláte s tím přerostlým vlkem?!"

 „Zcela správně." souhlasil nevzrušeně a přitom se mi díval do očí. „Ale pokud máte tolik chutí se podívat zase na toho vlka, prosím, klidně si zahrajte na lovkyni." Oněměle jsem na něj zůstala zírat. Tohle bylo úplně na hlavu!