Dívka štěstěny- UKONČENO

9. Kapitola Boj

        May neminul a stříbrný šíp proletěl Oliverovým okem a prostřelil mu lebku. Ihned natáhl druhý šíp a tím proťal Ibyino srdce. Oba byli na místě mrtví a vysvobozeni z jejich utrpení. "Pojď, musíme jít, než si..." nestačil větu doříci, protože se ve mžiku ozvaly dvě děla oznamující jejich smrt. Profíci se přestali smát, otočili se a já viděla v jejich očích děs, když koukali na dva stříbrné šípy v tělech mrtvých splátců. Rychle vstali a začali se koukat kolem sebe a hledat nás. Krčili jsme se co nejvíce k zemi a snažili se nehýbat, protože bychom se určitě nestihli zvednout a utéct. Tuti začala křičet na Brann, začala rozdávat rozkazy a snažila se nás najít. S dlouhým mečem v jedné ruce a naštvaným výrazem v obličeji vypadala jako generál a já poznala, že to bude největší nepřítel ze všech. Přikázala, aby jim vyndali  šípy z těl, ale než mohli cokoliv udělat, přilétly vznášedla a těla si i s kůly odnesla. Za pár hodin budou doma. "Musíme zmizet, musíme se schovat hlouběji v lese, tam jsme alespoň trochu v bezpečí."pošeptal mi May, přehazujíc si opatrně luk přes záda. Mírně jsem přikývla a snažila se pomalu a potichu posunovat dozadu. Zleva na mě foukal velmi teplý vzduch, zatímco z prava jemný a vlažný. Pomalu jsem začala chápat, jak je aréna ustavěná. "Brann, dej se na východ, Fere ty na sever a já půjdu na západ. Na jih do pouště určitě nešli tam se nemají kde schovat a navíc tam jsou ti hadi." uslyšela jsem Tuti jak velí a ostatní profíci jí poslušně poslouchají. Fer se otočil a šel na sever od rohu, Brann  na východ od nás a Tuti přímo smeřem k nám. Ani jsem nedýchala, když prošla těsně kolem nás a dala se dál do lesa. 

        Rychle jsme se schodli na tom, že teď máme skvělou šanci si vzít pár zásob a utéct, než se profíci vrátí. Mohli se rozdělit, protože i přes to, že jsou každý sám, dokázali by zabít. May vytáhl luk, já své dva nože, jeden do každé ruky a společně jsme vyběhli k hromadě zásob. Posuňky jsme si rozdělili hromadu a každý se začal hrabat ve své. Brali jsme hlavně jídlo a potřebné věci, i to, co by se možná mohlo hodit. Když jsme byli hotovi, rychle jsme se otočili a běželi směrem, kterým se dala Brann, protože byla z profíků nejmadší a nejslabší a kdyby jsme ji potkali, neměla by šanci. I když byla skvělá s oštěpem. Vběhli jsme do lijáku. Pravého podzimního lijáku. Sotva jsme viděli na cestu, vlasy se nám okamžitě přilepily k hlavě a v okamžiku jsme byli mokří. Neměli jsme však čas se oblékat do bundy, protože jsme se chtěli dostat co nejdále od palouku a Profíků, i když  ti teď byli rozděleni a nebyl problém je zabít. Jenže pak bychom museli zabít osatní a to my nechtěli. Raději, aby je zabil někdo jiný než my. Běželi jsme v lijáku co nejhlouběji do lesa, ale bylo to strašně těžké. Půda byla rozbředlá, mokrá a klouzala. V tom jsem kousek od nás uviděla pohyb. Běželo to pár metrů od nás, také celé promáčené a v ruce to drželo malý mečík, od kterého se začaly odrážet paprsky blesků. Začala pravá podzimní bouřka. Kolem nás začaly metat blesky, dlouhé a bílé, a byly čím dál tím víc intenzivnější. "Musíme se rychle někam schovat. Nebo do nás ty blesky uhodí." zakřičel na mě přes hluk blesků a hromů May, kryjíc si neúspěšně hlavu před vodou. "Jo." stačila jsem se jen ozvat, než mě něco srazilo na zem. Bouchla jsem se do hlavy, ze které mi okamžitě začala téct krev. Omámená se otočím a vidím, jak May bojuje s klukem z osmičky. Ten se nezkušeně a ne mo dobře snaží odrážet Mayovy útoky a ještě více nezkušeně se snaží útočit. I když se větší a silnější než May, není tak rychlý a ohebný. Kdyby se mu však dostal May do ruky, dokázal by ho bez okolků rozdrtit.

        Náhle mě někdo chytá za krk do kravaty a snaží se mě dusit. Vidím záplavu mokrých a hnědých vlasů, které mi padají do očí. Ještě omámená se snažím ruce od mého krku odtáhnout a nečekaně se mi to daří. Rychle se otáčím a koukám do hnědých očí Brann, která tam stojí udýchaná a s oštěpem v ruce. "Tut si tě chtěla nechat pro sebe, ale proč jí dopřávat to štěstí? Taky si chci něco užít a zabít někoho jako jsi ty." usmívá se na mě a bere si oštěp do druhé ruky. Z dálky slyším neutuchající boj Maye a osmičky. Oba nože mi vypadly z rukou a než bych ostatní vytáhla z pásu, určitě bych byla mrtvá. Přemýšlím, jaké mám šance. Jsem rychlejší a silnější než ona, ale ona je zase mrštnější a s tím ostěpem to umí lépe než já s noži. Mé šance se snižují a štěstěna, asi zmizela v nedohlednu. Náhle si vzpomínám na můj amulet od Hookey. Na pejska s nožíkem, co se mi houpe na krku. Dostávám nápad, ale nevím, jak ho uskutečnit. Na pomoc mi přichází blesk, který náhle protíná nebe a míří směrem za mě, odkud slyším děsivý křik. Nemám čas se ohlížet, do koho blesk narazil, protože v tu chvíli přibíhám k ohromené Brann a srážím jí k zemi. Vyrážím jí oštěp z ruky, sahám si po přívěšku a s vystřelením hrotu jej vrážím do jejího krku. Mířím přesně a přetínám jí hlavní tepnu, ze které začíná okamžitě stříkat teplá a hustá krev. Ještě chvíli chrčí a poté se bezvládně rozvalí na mokré zemi. BUM, ozve se rána z děla. S námahou se zvedám, ale okamžitě padám a ztrácím vědomí.

        Probírám se v tmavé noře, doslova. Na zemi je udusaná tráva, kořeny a trsy větví. Je dobře skrytá za vysokými keři, které chrání její vchod. Třeští mě hlava a když si na ni šahám, cítím obvazy. Šahám si na krk, který mě bolí a určitě na něm mám podlitiny. Otáčím se a hledám Maye. Kdo jiný by mě sem odnesl. Vedle sebe nacházím vodu, nějaké pečené maso, pár kousků ovoce a chleba. Rychle se do jídla pouštím a v krátkém okamžiku všechno končí v mém žaludku. Lehám si a snažím se rozpomenout na včerejší noc. Pokud ovšem byla včerejší. Nevím jak dlouho jsem spala a co se všechno stalo. Chci vyjít ven, ale bez Maye se bojím. Náhle se keříky začínají hýbat. Vytahuji si z opasku nože a chystám se vystartovat. Naštěstí je to May, s tím velkým ptákem v ruce. Jenže je s ním ještě někdo. Než ze sebe stačím vydat hlásku, už je u mě a kryje mi ústa rukou, abych byla sticha. Do nory totiž vchází kolíbavým krokem obří, černý medvěd. Je velký, chlupatý, s velkýma červenýma očima a drápy, co by mě dokázaly rozpůlit na čtyři malé kousky. Začínám se třást a udržet v ruce nože. "Pšt, jen klid, on ti neublíží, je býložravý. Jen nesmíš křičet." říká mi May a pouští svou ruku. Koukám zděšeně z Maye na medvěda, který si zatím lehl před vchod do nory a usnul. "J-jak dlouho jsem byla mimo?" ptám se Maye, stále ještě ohromená a nevěřícně koukající na medvěda, když si sedá vedle mě a začíná z ptáka trhat pera. "Dva dny. Kromě Brann, které jsi podřízla hrdlo a Cliffa, do kterého uhodil blesk zemřela ještě ta holka ze trojky. Tu zabili hadi na poušti. Jinak se nic zvláštního nestalo." řekne mi a já si sedám. Matně si vzpomínám na teplou krev stříkající mezi mýmy prsty z Brannina krku i na smrtelný výkřik Cliffa, když do něj uhodil blesk. Otřásám se. Zbývá nás sedm a Kapitolané budou již brzy chtít velkou akci, ze které vzejde vítěz.