Dívka štěstěny- UKONČENO

8. Kapitola Objev

        Probudila jsem se do chladného a deštivého rána. Vlasy mám slepené k hlavě, oblečení mokré, ale ne promočené, díky nepropustné vrstvě. Koukám na Maye, který sedí vedle mě a ještě spí. Jeho věčně rozčepýřené vlasy jsou nyní také připláclé k hlavě a na jeho řasech vidím kapičky vody. I ve spánku je krásný a okouzlující. Kouknu se dolů pod nás. Všude kolem je bílá a hustá mlha. Zvedám hlavu a oči mi spočinou na něčem visícím na jednom ze vzdálenějších stromů. Je to velké, dlouhé a vypadá to na zvíře. Otáčím se na Maye a vidím, jak se na mě kouká. Pak se otáčí na ten visící objekt. "Je to ten kluk z Trojky. Zabily ho veverky. Jsou jak šílené. Šílené a silné. Stalo se to, jak jsem měl hlídku, zrovna šel kolem když se objevila první. Zaůtočily na něj ze všech stran. Nejprve mu jedna zaůtočila na krk a asi mu prokousla tepnu, protože se po pár krocích začal kymácet a já viděl, že mu z krku stříká krev. Pak se na něj vrhly ostatní a já slyšel jen jeho křik." May se zavrtěl a mě polilo horko. Máme tu co dočinění s něčím opravdu strašným. "Když zaznělo dělo, veverky se přesunuly k jeho hlavě a začaly jej tahat ke stromu. Když pak přilétlo vznášedlo a snažilo se jej vyzvednout, pár veverek vylezlo po tom ramenu až do vznášedla. Na chvíli jsem ze vznášedla uslyšel křik a střelbu. Pak odlétlo a tělo tady nechali." při té představě mě polil studený pot a naskočila husí kůže. "Pojď nesmíš na to myslet. Musíme vyrazit, snad najdeme lepší místo, než je tohle deštivé a mlhavé." říkám mu a rozvazuji si lano. "A plné lidožravých veverek a laní." usměje se na mě a začíná se balit.

        Po slezení ze stromu ta otravná mlha mírně prořídla a dokonce přestalo pršet. Pomalu a opatrně se vydáváme směrem k mrtvému splátci. V obou dlaních svírám nože a May má přichystaný meč. Co nejtiššeji se brodíme vysokou trávou. Z nebe na nás skrz stromy prosvítají první sluneční paprsky dne. Jdeme po krvavých stopách, které tady ty veverky zanechaly. Blížíme se k obřímu stromu a už z dálky vidíme, že je plný děr a větví. "Vypadá to, že tu mají hnízdiště." ozývá se tichým hlasem May a pozorně díry sleduje. Vidíme v nich oči, ale ani jedna veverka se na nás neopovažuje zaůtočit. Pomalu otáčím hlavu na mrtvolu splátce. Vidím, jak visí za kousek krční páteře přes dlouhou větev. Má ohlodanou tvář až do kosti, chybí mu obě oči a jazyk. Koukám se na jeho levou ruku, tam kde by měla být dlaň s prsty není nic, prostě chybí. Také nemá jednu botu a prsty na nohou. Kolem nás je strašný tlející puch rozkládajíci se mrtvoly. Začíná se mi dělat blbě. "Pojď jdeme. Nechci se tady zdržovat moc dlouho." říká mi May a já s radostí souhlasím. Pomalu odcházíme od stromu do středu arény, ale stále se otáčíme na ten strom a na zářící oči v něm.

        Velmi rychle se začíná oteplovat. Je mi už takové horko, že mám sundanou bundu a kalhoty jsem si vykasala do podoby kraťasů. Trička se nám lepí na těla a potíme se jako blázni. "Umřel ještě někdo v noci?" zeptala jsem se Maye celá zadýchaná, když jsme se zastavili kvůli odpočinku. "Zazněly celkem tři děla, takže ještě dva určitě." odpověděl mi a napil se. "Dochází nám voda, měli bysme rychle najít nějaký potok." řekne mi ještě, než se náhle zastaví a rychle vytáhne meč z pochvy. Rychle mi ukáže, abych se zohla. Ihned to udělám a vezmu si do rukou své dva nože. Pomalu se koukáme kolem sebe, May natahuje uši a zdá se, že něco slyší. Otáčí se za zvukem, dozadu ze směru, odkud jsme přišli. Koukám tím směrem také, ale nic nevidím. Najednou May zvedne hlavu, vytáhne luk a šíp a sestřelí něco ze stromu. "Slyšel jsem ho už pár chvil, ale do teď jsem jej nemohl najít." říká mi, když se vrací s šípem v jedné ruce a velkým ptákem v druhé ruce. Pták má velké černé pera, která hází odlesky na slunci. Na hlavě má jasně červenou chocholku a zobák velký a dlouhý jako moje ruka. Okolí očí má jasně žluté a samotné oči jsou podlité krví. "Je obrovský. Myslíš, že je také masožravý?" ptám se Maye, ale oči mám stále na tom ptákovi. "Možná." odpovídá May a pokládá ptáka na zem. Pak otevírá jeho zobák a já vidím dvě řady maých, ale ostrých zubů. "Pojď a pomož mi. Jeho pera se budou chodit." říká mi May a sám prvně urve kousek ptákova zobáku, než se pustí do jeho per. Ty jsou dlouhé a silné a konec jeho brku je ostrý. V jednu chvíli si tím koncem málem propíchnu prst.

        Práce nám trvala skoro hodinu. Jsme unavení a spocení a nemáme žádnou vodu. May mi pomáhá vstát a společně se dáváme směrem, kterým jsme chtěli jít. Ujdeme sotva pár metrů, když si všimnu, že na zemi mezi trávou leží v hromádce písek. Než se o tom stačím zmínit, vejdeme s Mayem na malou písečnou dunu. Vyšli jsme na poušť, která se táhne daleko před námi. Je tady příšerné vedro, slunce nás spaluje a pot z nás již přímo teče po řekách. Vracíme se raději kousek do lesa, kde najednou začalo pršet. Déšť je teplý, ale alespoň máme co pít. "Sio, koukej." ozývá se najednou May a jde na poušť. Jdu za ním a vidím to co on. Na poušti neprší, to jenom v lese. Chodím tam a zpátky, z lesa do pouště, z  mokra do vedra. Se smíchem se koukám na Maye a on na mě. Po chvíli nás to přestává bavit a vracíme se do lesa. Déšť je jemný jako désť na jaře a pomalu nám naplňuje lahve. Chvíli tam jen tak sedíme, než se May zvedne a koukne na mě. "Meli bychom jít do středu arény. Podívat se na profíkům na kloub, zjistit co všechno mají a jak na ně vyzrát." řekne mi a já musím jen souhlasit. Pomáhá mi zvednout se, pak se přehodí batoh přes sebe a vydáváme se k centru Arény.

        Jdeme, asi hodinu, než se dostaneme k centru. Už z dálky slyšíme křik a smích profíků. Pomalu se plížíme mezi stromy. Déšť mezitím ustal a teď nás zleva suší teplý vzduch z pouště. Doplížíme se až těsně k hranici lesa a lehneme si mezi křoví. Nyní jasně vidíme profíky. Jsou tam jen tři. Chybí Miko, určitě zemřel na vykrvácení. Vidíme zlatý roh hojnosti uprostřed palouku, hromadu zásob vedle něj, tři malé stany kolem. Pak vidíme opravdovou hrůzu. Na kraji hranice s pouští stojí dva sloupky, na kterém visí dva splátci. Na levém dívka, na pravém chlapec. Z té dívky poznávám Iby z šestky, takže ten vedle ní musí být její přítel Oliver. Oba jsou červení, mají rozpraskanou kůži a ošklivé puchýře, jsou skoro nazí, aby slunce dostalo všude. Obou chybí část vlasů a každý má na sobě mnoho jizev. Určitě je týrají. Mám chuť tam vběhnout a ukončit jejich trpení, ale vidím, že May má stejný nápad. Bere do ruky luk s šípy a natahuje je jejich směrem. Vidím malý pohyb Oliverovy hlavy a pohled směrem k nám. Pomalu nám pokývá a May střílí.