Dívka štěstěny- UKONČENO

3. Kapitola Vlak

        Po odchodu těch tří jsem se musela něčeho napít. Přešla jsem ke stále plnému jídelnímu stolu a vzala si první láhev, co mi přišla pod ruku. V okamžiku napití jsem toho začala litovat. Napila jsem se totiž něčeho, co byl asi alkohol. Rychle jsem to vyplivla a vzala si pomerančový džus. Zamnou jsem uslyšela smích. Byl to May a šel ke mě. "Začínat pít v tak mladém věku. Co by si o tobě rodiče pomysleli, kdyby věděli co tady děláš." začal se smát, ale pak mu došlo, že žádné rodiče nemám a zachmuřil se. "Promiň, já zapoměl." Jen jsem se na něj usmála a podala mu láhev s alkoholem. "To je v pořádku. Na napij se taky, možná se ti uleví." mírně se usmál, koukl na alkohol a rychle se napil. Musela jsem se začít smát, protože se začal červenat a dusit. "Páni, takhle silnou pálenku jsem ještě nepil." sípal ze sebe a já se začala smát ještě více. Podala jsem mu džus, aby to zapil. V mžiku si ho vzal a nalokal se pořádnými doušky. "No vlastně proč ne?" Koukl se na sklenici pálenky a vzal si ji do ruky. "Je to poslední šance si, alespoň trošku užít než umřeme," začal a koukl na mě. "tak proč jí nevyužít." Civěla jsem na něj s otevřenou pusou. On to chce všechno vypít? Moje vědomí na mě křičelo jdi do toho. A vlastně proč ne. Vzala jsem si druhou sklenici a přiťukla si s ním.

        Probudila jsem se u sebe v kupé. Ležela jsem na posteli skoro nahá a strašně mě bolela hlava. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že z oken svítí slunce. Takže bude buď ráno, nebo už poledne, řekla jsem si a vstala. V tom okamžiku se mi udělalo strašně špatně a já letěla do koupelny, kde se v mžiku objevil celý obsah mého žaludku. Asi jsem se opila. Koukla jsem se na hodiny, bylo půl dvanácté. Kdesi z dálky se ozval hlas, který nás zval na oběd. Co možná nejrychleji jsem na sebe hodila oblečení ze včerejška a vydala se do jídelny. Tam už seděli Zrnka i Plev, který si něco velmi rázně vysvětloval s Mivií. "Oh zlatíčko,tady jsi." Mivia si mě všimla a ukázala na židli. Ten její optimismus mi leze krkem. "Oh zlatíčko, copak se ti stalo? Vpadáš strašně!" vykřikla a zatvářila se velmi zděšeně, i když to pod tím jejím make-upem nešlo tak moc poznat. "Asi jsem něco špatného snědla." mírně jsem se usmála a koukla po sedících. Mivii to zřejmě stačilo a tak se pro změnu otočila k Zrnce a něco jí začala hořečně vyprávět. Jen Plev na mě koukal, a pak potichu, abych to slyšela jenom já řekl "Tak snědla jo? Spíš vypila ne?" šibalsky se na mě usmál a já zrudla. "Víš, já jsem se pri mé první cestě do Kapitolu taky pořádně opil, chtěl jsem se původně zpít k smrti, ale ti z Kapitolu mě zachránili a já se i tak musel her zůčastnit." řekl mi otevřeně a mě spadla čelist. "A vidíš, nakonec jsem vyhrál, i když teď musím posílat děti na smrt." Nevěděla jsem co říct. On se na mě jen usmál a dal se do řeči s Mivií. Náhle se objevil May. Byl celý zelený a měl kruhy pod očima. I jemu muselo být špatně. "Panebože děti moje, co jste to smědly tak špatného, že vám je blbé oběma?!" vykřikla Mivia a měřila si ho svým modrýma očima. "Eh, asi to je z toho přejezení. Nejsme zvyklí tak moc jíst." snažil se nás May omluvit a přitom si sedl a nalil vodu. Pak se na mě mírně usmál a já mu to oplatila.

        Po velmi malém obědě jsme si sedli k televizi, kde zrovna dávali rozhovory s bývalými splátci. Zrnka, Plev i Mivia se vášnivě bavili mezi sebou o naší strategii, takže nás nemohl nikdo slyšet. "Pamatuješ si něco?" zeptala jsem se Maye, který zrovna koukal na Cashmeeru, vítězku z prvního kraje, jak se objímá s nynější splátkyní Tuti. "Nic moc." odpověděl mi stroze a já se smířila s tím, že už z něj nic jiného nedostanu. Po jedenáctce byl znám jako tichý syn starosty Daye. Ten měl celkem čtyři děti a všechny bezmezně miloval. Musela to pro něj být velká rána, když Maye vybrali. Na společenské ohledy se totiž u her nebere zřetel a vybrán může být každý. Dlouho jsme takhle mlčky seděli, když v tom se vlak zastavil. "Oh, to nic drahouškové, to jenom doplňujeme palivo. Jsme zrovna ve čtvrtém kraji a je tu nádherně. Však se sami přesvědčte." zašvitořila Mivia a vrátila se k rozhovoru. My jsme se s Mayem zvedli a šli jsme k oknu. Výhled byl opravdu nádherný. Koleje stály kousek od moře, na které zrovna svítilo polední slunce. V dáli jsem uviděla pár lodí, určitě rybářských. "Doufám, že v aréně nebude jen voda, protože neumím plavat." ozval se náhle May a já na něj překvapeně koukla. Je pravda, že v jedenáctém kraji nemáme moc vody, ale teče tam řeka. Tam jsem se naučila plavat já. "Musíme doufat, v to, ať vůbec přežijeme." řekla jsem mu tiše a on se jen usmál. "Škoda, že si nepamatuji co se včera dělo, mohlo to být totiž hezké." koukl na mě a já zrudla.

        Ležím v posteli a přemýšlím co bude. V hlavě se mi promítají tváře letošních splátců, hlavně z prvního a druhého kraje. Čtvrtý kraj letos určitě nebude mezi profíky, protože ti dva splátci nevypadají nebezpečně. Všichni letošní splátci jsou letos až velmi mladí. Tohle se za dobu her stalo pouze jednou a to při prvních čtvrtohrách, kdy se muselo vybírat pouze z řad dětí od dvanáctni do čtrnácti let. Ale to jsem ještě nežila, říkala mi to po letech má babička, protože v těch hrách vyla vybrána její sestra. Další pěkná ironie života. Zdá se, že je naše rodina postihnuta nějakou kletbou, při které máme všichni umřít ve hrách. Beru si do ruky přívěšek od Hookey. Pomalu jej otáčím v prstech, když tu nahmatám malinký výběžek na krku psa. Zmáčknu jej a ze podní části psíka vyletí malinký nožíček. I přes svou délku by se s ním dalo dobře podřezat nějakou důležitou žílu či tepnu na krku a člověk by vykrvácel. "Díky Hookey."  řeknu se smíchem jen tak pro sebe a znovu zmáčknu to tlačítko. Při obyčejném koukání se nedá najít. Doufám, že si jej budu moci nechat jako dar z kraje. Najednou mi někdo zaklepe na dveře. Je to Mivia. "Drahoušku, honem se obleč, právě vjíždíme do Kapitolu." usmívá se na mě a mizí. Je to tady. Jsem v Kapitolu.