Dívka štěstěny- UKONČENO

6. Kapitola Začátek

        Vyjíždím do jedenáctého patra. Jsem neuvěřitelně unavená. Na jazyku cítím žaludeční šťávy a strašně mi třeští hlava. Vystupuji z výtahu a běžím rovnou do mého pokoje a do koupelny, kde znova zvracím. Co jsem to sakra snědla?! Pomalu se zvedám a jdu se k umyvadlu napít. Pak ze sebe svlékám tréninkové šaty a mizím pod sprchou. Zapínám si velmi jemný režim a přidávám pěnu z levandulovou vůní. Stojím tam, alespoň půl hodiny, než uslyším klepání na dveře. "Sio, je večeře a poté se budou ukazovat body. Rychle." volá na mě Plev a já mírně uvolněná vycházím ze sprchy. Beru si na sebe volné, žluté šaty a odcházím do jídelny. Tam už všichni sedí a ládují se. May nejvíce, protože kdo ví, jak dlouho bude v aréně bez jídla. Přidávám se k nim a nabírám si velkou porci dušené kachny s restovaným chřestem, bramborovou kaši a jako dezert si beru banánový dort. Pomalu začínám jíst, ale jsem tak hladová, že ve chvíli to vše končí v mém prázdném žaludku. "Mluvil jsem s pár známými a moc se jim líbíte. Snad přežijete, ať se mi podaří je přemluvit pro nějaký ten dar." ozve se Plev a mě i Maye přechází chuť k jídlu. Zítra jdeme do arény. Musím se rychle něčeho napít, i když mám teď žaludek stáhnutý. "To je dobře. Budeme se snažit." promluví tiše May a koukne na mě. Já jsem pokývu hlavou.

        Sedíme v hlavní místnosti na pohovce a koukáme se na televizi, kde právě začíná "Rozhodnutí Bohů", jak to nazval May. Caesar Flickerman sedí před velkým bílým stolem a začíná dlouhý proslov o tom, jak to bylo pro nás všechny těžké čekat na hry, ale že si ještě dnes musíme počkat, protože zítra to všechno začne. Usmívá se a mě začíná být zase nevolno. "Tak a nyní začneme. Jako vždy, půjdeme od prvního až po dvanáctý kraj." Kačíná číst postupně kraje. Oba z jedničky dostali devět, ve dvojce byl lepší Miko s desítkou a jeho sestra dostala devět. Trojka dostala pět a šest, Čtyřka oba po pěti, Pětka Sedm a šest, Oliver i Iby ze šetky ukázali, že jsou dobří s osmi body, sedmička má pouhé tři a čtyři, Cliff z osmičky dostal osm a Giff pět, Vir dostal šest a Wendy pouhé dva, Devítka je u obou ohodnocena sedmi. Pak jdeme na řadu my. May i já dostáváme deset. Všichni nám začínají gratulovat a potřásat si rukama. Ještě koutkem oka vidím trojky u Dvanáctky a pak se televize vypíná.

        Pochmurně sedíme u okna a koukáme se na město, město, kde jsou lidé tak šílení, že koukají, jak se dvacetčtyři dětí vraždí v aréně. Přemýšlíme o zítřku. Vím to, protože May je zachmuřený a má mokré oči od slz. Přemítám o tom jak umřu, jak umře on. Doufám, že až to přijde, tak to bude rychle. Přemýšlím nad mými sourozenci, na to, jak umřeli oni. Nejstarší Peter to dotáhl až do osmého dne, jenže pak udělal chybu a jeden z profíků ho ze šílenosti zabil a poté snědl jeho nohu a část obličeje. Byl to hrozný pohled, nejenom v televizi, ale hlavně, když jej přivezli do jedenáctky na pohřeb. Ostatní sourozenci umřeli v prvních hodinách her a vždy je zabili profíci. Teď se je pokusím pomstít. "Meli bysme jít spát, ať zítra alespoň něco vydržíme." otáčím se na Maye a ten jen souhlasně přikyvuje. "Bojím se Sio, velmi se bojím. Až to přijde, doufám, že to bude rychlé." Jako by mi četl myšlenky. Koukám na něj a pomalu pokyvuji hlavou. "Ano, taky v to doufám." unaveně se usměju a vstanu. On se zvedá zamnou a jdeme spolu, až do svých pokojů. "Sbohem Sio, rád jsem tě poznal." usmívá se a odchází k sobě. Já se taky usmívám a s úsměvem zalézám do postele.

        Ráno mě budí bušení na dveře. Pomalu vstávám a jdu ke dveřím. Stojí tam mírotvorce a poukazuje si na ruku ve znamení toho, že je čas jít. Kývu na něj a vracím se zpět převléci. Když vycházím, stojí vedle něj Zrnka. Od Ceremonie jsem jí neviděla. Plev nám jednou říkal, že trpí strašnými bolestmi hlavy a většinu času je v posteli. Neptám se jí kde byla. Ona se na mě jen usměje  a spolu s mírotvorcem jdeme k výtahu. Jdu pomalu, snažím se to zdržet co nejvíce, ale mírotvorce nás popohání. Nastupujeme do výtahu a jedeme dolů, což je nečekané. "Musíme přejít na druhou střechu, támhle nahoru." ukazuje mi Zrnka mou nezodpovězenou otázku. Procházíme středem Výcvikového centra k výtahům na druhé straně, kde do jednoho poté nastupujeme a vyjíždíme na střechu. Začínám se klepat. Zrnka mě obejme. "Ničeho se neboj zlatíčko, bude to dobré, snaž se rychle utíkat a dobře lést. Nesnaž se hned si ukrást nože, protože to nemusí vyjít. Raději si běž pro ten nejbližší batoh a rychle pryč se schovat." poučuje a uklidňuje mě a já jsem za to ráda. Přijíždíme na střechu. Tam už na mě čeká vznášedlo, které mě odveze daleko do pustiny a do Arény. Naposledy dávám sbohem Zrnce a vstupuji na žebřík, který mě k sobě přilne a pustí, až jsem bezpečně ve vznášedle. Sedám si vedle Maye a do rukou je mi vpichnut sledovací čip.

        Přilétáme na sklepní přistávací dráhu a hangár se za námi zavírá. Všechny nás vedou ven a příslušní mírotvorci si nás rozdělí a vedou každého jinou chodbou od sebe do připravovacích kójí. Jdu s jedním docela mladým mírotvorcem dlouhou, bíle vymalovanou chodbou. Poté točíme doleva a já vcházím do bílích dveří. Tam už stojí Sierra s mým oblečením do arény. "Prohlížela jsem si to a je to docela teplé, možná budete někde na poušti, ale nejsem si jistá, možné je vše." Oblékám se do šedých kalhot a černého trička s krátkým rukávem. Pak mi Sierra podává teplou bundu. "Pro případ, že by byla zima," usmívá se na mě. "Jo a tohle je také tvoje, tvůj talisman z jedenáctky." Usměje se na mě a podává mi řetízek s psíkem. Úsměv jí oplácím a dovolím ji, aby mi řetízek zapla kolem krku. Pak mě dlouze obejme. "Přežij Sio, prosím. Jsi dobrá, máš na to, i když ty si to, asi nemyslíš." mluví mi tiše do ucha. "Jedna minuta do začátku." ozve se z reproduktoru a já se začnu třepat. "To nic, zlato, to nic, to je v pořádku. Ty to zvládneš, ano?" Sierra semnou mírně zatřese a já se trochu uklidním. "Ano, já to zvládnu." souhlasím s viditelnou nervozitou v hlase. "Dvacet vteřin." ozve se opět z reproduktoru. Pomalu se otáčím k malénu, prosklenému výtahu a pomalými kroky k němu mířím. Jsem vyklepaná a mám strach. Koukám se na ten stroj, který mě za pár okamřiků povede na smrt. "Deset sekund." Vcházím do výtahu a skleněné dveře se zamnou zavírají. Spěšně se otáčím na Sierru. Ta zvedne ruce v pěst pro znamení štěstí. Najednou se výtah spouští a zvedá mě. Jdu do Arény.