The Ambition - Hunger Games fanfic

Kapitola 5

Clove

Vzbudili jí první sluneční paprsky, které dopadali přímo na její postel. Zamžourala očima, ale za chvíli už byla na nohou. Její pokoj nebyl velký. Měla tu postel, stůl a pár skříní. Nad stolkem vyselo na zdi několik oblíbených nožů. Nože, to byla její zbraň a její náplň. Když držela nůž, cítila se jistá a úplná. Proto vždy dbala na to, aby měla alespoň jeden po ruce. Ne že by se nedokázala ubránit i bez nich.

Rychle na sebe hodila nějaké tričko a kalhoty. Do pouzdra na opasku si vložila vrhací nůž. Pokud něco opravdu nenáviděla, tedy kromě slabochů, byly to sukně. Do batohu si rychle hodila věci na převlečení a vydala se dolů.

Žila v jednopatrovém domku, spolu se svým otcem. Matku nikdy nepoznala. Otec o ní skoro nemluvil, a ona se příliš neptala.

Když sešla ze schodů, našla otce, jak sedí jako obvykle ve svém křesle. Hadrian Monteso byl právě začtený do novin a na stole mu chladla káva. Její otec byl nižší postavy, stejně jako ona a tahalo mu na čryřicítku. Měl krátké černé vlasy, a trochu úzký obličej. Pracoval jako Peacekeeper v místním oddílu, v pozici důstojníka. Příliš nemluvil, ale ve své práci se vyznal a byl v ní velmi dobrý. Vždy si potrpěl na disciplínu, a nesnesl neschopnost.

„Ahoj tati" pozdravila

„Dobré ráno" odpověděl, aniž by strhl pohled z novin.

„Včera večer jsi nepřišel domů." podotkla Clove. Nejspíš zase něco důležitého v práci, pomyslela si.

„Ach ano. Můj útvar včera eskortoval dodávku zbraní mířící do Kapitolu. Na hranici to naštěstí převzal jinej útvar, takže jsem si dokonce stihl na hodinku zdřímnout."

„Teď jdeš zase do práce?" zeptala se s trochou soucitu v hlase. Otec vzhlédl od novin a zadíval se na ni.

„Ano. Na co myslíš, že mám to kafe." Většina lidí by si jeho větu vyložila jako výtku, a to hlavně kvůli tomu jak se u toho mračil. Clove ale věděla, že je to jeho způsob žertování. Uměla v jeho tvrdé tváři číst. Vtip byl v tom nevšímat si jeho pusy, ale očí. Vždy když žertoval, mírně se mu jiskřili. Naopak když byl naštvaný, a to nebylo časté, odrážela se v nich čirá zlost.

Clove chvíli přemýšlela o tom, co si vzít k snídani. Nakonec se rozhodla pro černý čaj a pro její oblíbenou omeletu. Jídla měli dost, ale ani jeden z nich neuměl uvařit skoro nic. On zvládl možná tak kuře, a její kuchařské schopnosti končili někde u těstovin. Jídlo k obědu dostávala i na akademii, ale při pomyšlení na místní „delikatesy" se vždy oklepala.

„Včera našli v severních lomech dvě těla. Zajímalo by mě, co se tam asi tak stalo." začal otec najednou svým klidným hlasem.

„Hmmmm... záhada." Přitakala tajemně.

„Prý ten případ chtějí dát mně. Už mi poslali i fotky z místa činu. Těla tam očividně byla už nějakou dobu v rozkladu. Řekl bych, že je někdo svázal, podle zhmožděnin na zápěstí, ale budu se na to muset podívat na místě."

Clove nějaké mrtvoly rozhodně nevadili, ale když začal její otec dopodrobna popisovat stav lebky jedné z mrtvol po údajném zásahu kamenem, zrovna když si vychutnávala svou omeletu, oznámila, že už půjde na akademii, a rozloučila se.

Ano, má rád svojí práci, pomyslela si, když vycházela ze dveří. Jeden by řekl, že možná trochu moc. Odbočila od domu doprava a vydala se po asfaltové cestě směrem k akademii. Auta byla ve Dvojce výjimkou, ovšem otec měl před domem služební černý teréňák, díky tomu, že byl důstojník.

Výcvik začínal až v půl osmé, a protože tak utekla před otcovým vyprávěním, měla ještě nějaký čas, než začne trénink. Bydlela v docela pěkné čtvrti blízko centra hlavního města, kde byla i akademie. Ne všichni ve Dvojce měli takové štěstí. Plat důstojníka bezpečnostního útvaru byl velmi slušný. Většina lidí ve Dvojce však pracovala v kamenictví, což byl oficiální zdroj Distriktu. Dalším zdrojem, byla výroba zbraní pro Kapitol, která neustále nabývala na důležitosti. Většina vojáků Panemu byla cvičena právě tady.

Měla to tu ráda. Byl to její Distrikt. A ona všem ukáže, čeho je schopná. Vyhraje Hry, a udělá svému domovu čest. To byl její osud.