Prokletí měsíce

Kapitola VI. - Po setmění

 A tak jsem už po chvíli seděla na Clariiném gauči s hrnkem brusinkového čaje v rukou a vyprávěla jí o své včerejší příhodě ve stejně předělané verzi, jakou jsem již odvyprávěla starostce Brooksové. Po celou dobu mého vyprávění mě Claire bedlivě poslouchala a občas se na něco zeptala, aby si to v hlavě dala dohromady.

 „Ještě že se tě starostka před šerifem zastala." promluvila nakonec, ale její výraz se zachmuřil. „I když..."

„I když co?" vybídla jsem jí, když se zarazila. Vzhlédla ke mně a chvíli snad uvažovala, zda mi to má doříct či nikoli, nakonec se však přeci jen nadechla.

 „Víš, po městě se roznáší podobné klepy jako o šerifovi, tak i o starostce."

 „Jaké klepy?" zajímalo mě.

 „Že jsou... no, divní. Přinejmenším."

 „Claire," zasmála jsem se pobaveně. „O šerifovi bych toho řekla daleko více a přidala slovo arogantní."

 „Ne, tak jsem to nemyslela." zavrtěla žena zamyšleně hlavou. Její jistá nervozita mě zchladila a úsměv mě opustil.

 „O co jde?" žena zarytě mlčela a jen poočku mě sledovala. „Claire, no tak." vybídla jsem ji.

 „No tak dobře," vzdala to a neklidně poposedla. „Říká se, že jak šerif, tak i starostka žijí v určité odtažitosti od města. O šerifovi je známo, že žije společně se svým zástupcem v domě za městem a starostka ve vile, obklopená sloužícími jen ženského pohlaví." zarazila jsem se. V paměti jsem si ihned snažila vybavit domácnost starostky, ale jakkoli jsem se snažila, nemohla jsem si vzpomenout, že bych si všimla mužského sluhy.

 „Takže narážíš na to, že jsou... homosexuálové?" povytáhla jsem obočí.

 „Tak úplně ne," zavrtěla Clair hlavou. „Jen je to divné. A je tu ještě jedna věc..." pokračovala. „Je to už několik let zpět, když tu čmuchal poslední novinář. Hodně se zajímal o zmizení tehdejšího šerifa Jimmyho Braina, a proto sledoval jeho nástupce..."

 „Reagena." dovtípila jsem se a Clair souhlaně přikývla.

„Sháněl nějaký motiv pro svůj článek. Pamatuji si, že přišel tehdy do redakce a tvrdil, že spatřil večer za novu v městském parku šerifa se starostkou, kteří přišli společně se svým doprovodem a tvrdil, že se zdálo, jakoby uzavírali spolu nějaký pakt... dohodu."

 „Jakou?"

„O tom neměl ani páru a nestačil to ani zjistit, neboť do pár následujících dnů zmizel z povrchu zemského."

„Další oběť únosu?" hlesla jsem.

 „Pravděpodobně." pokrčila Clair rameny.

 „Co z toho vyvozuješ?"

 „Já nevím," přiznala. „Jen to, že jsou ti dva - jak šerif, tak starostka - podivní."

 Zamyslela jsem se po jejích slovech a pomalu se mi začala vracet má novinářská zvědavost.

 „Myslíš, že by mohli krýt ty místní zločiny? Že znají vraha? Nebo dokonce, že by v tom sami měli prsty?"

 „Cože?" podívala se na mě zmateně, a poté vytřeštila oči. „Kiano, ne! Přestaň po tom pátrat! Je to až příliš nebezpečné! Už sis své zažila a měla jsi štěstí. Příště už bys ho mít nemusela!"

 „Ale..."

 „Prostě na to zapomeň, ano?" dívala se na mě úpěnlivě. „Někdy je lepší nevědomost. Alespoň budeš žít."