Hon za Grálem

#15

Hlava se popravdě motala hlavně mě. Lucka se zjevně rozhodla mezi nás a stopaře položit co největší vzdálenost v co nejkratším čase, protože prováděla jeden přesun za druhým, jen občas si dopřála malou přestávku na vydýchání, během které do sebe pokaždé kopla panáka něčeho zatraceně podezřelého ze skleněné placatky, kterou uchovávala v jedné ze svých kapes. Přísahám, že obsah ve správném světle jiskřil. Když se takhle dopovala potřetí, už jsem to nevydržela.

„Co je to za driják?" vyprskla jsem a pokusila se po lahvičce sáhnout, ale nebyla jsem dost rychlá.

„Něco jako magický enegy drink," schovala hbitě nádobku. „Dobíjí magii a pomáhá využívat skryté rezervy."

„Jak dlouho bude trvat, než vás to zabije?"

„Neřekla jsem, že mě to zabije."

„Ale no tak, mluvíte s doktorkou. Vím moc dobře, co znamená využití skrytých rezerv. Hodláte pokračovat, dokud nepadnete, nezkoušejte mi namlouvat, že ne."

„Rozhodně doufám, že tak daleko to nedojde. Něco potřebuji, Vivian. Vyžívala jsem Danovu sílu, ale ten je teď v Tír na n'Óg. To je trochu z ruky, víme."

„Jo, a proč je tam? Dokázala bych pochopit, že tam zůstal Derek, ale Dan?"

„Chtěla byste tam Derka nechat samotného?"

„Neodpovídejte mi na otázku otázkou."

„A vy mi zkuste odpovědět na otázku, místo abyste se pořád vyptávala!"

Zarazila jsem se uprostřed nádechu. Lucka prudce dýchala, jako by právě doběhla maraton a oči jí divoce plály. Zároveň ale vypadala, že má pláč na krajíčku. Zároveň se mi vrátil pohled na její tvář, když se to rozhodla udělat. Kámen byl proti tomu expert ve vyjádření emocí.

„Omlouvám se," přibrzdila jsem. „Odpověď na vaši otázku je ne. Nechtěla bych ho tam nechat vůbec. Nemám ho nijak zvlášť ráda, ale prostě ho tam nechat čelit tomu... Čemukoliv co se blížilo... Ne, to bych nechtěla. Ale pravda je, že v jeho případě to bylo rozhodnutí mezi možnou smrtí v bitvě a téměř jistou při přesunech. Jenom mě překvapilo, že tam zůstal i Daniel. Že jste sama rozhodla, aby tam zůstal. Přeci jenom, když vezmu v potaz spojení mezi vámi... Navíc, sama připouštíte, že bez jeho pomoci potřebujete něco jiného, co vás udrží na nohou a to něco jiného... Jsem si dost jistá, že není zrovna zdravé se tím takhle nalévat. Myslela jsem..."

„Tak nemyslete," uťala můj nesouvislý projev Lucie a otočila se ke mně zády. Po chvilce jsem si uvědomila, že se jí chvějí ramena.

„Lucie?"

„Nedával to." Mluvila pevně, ale slzy v hlase skrýt nedokázala. Ne když jsem je tam čekala. „Po tom střetu s u Camlannu... Ten co ovládal rivky... Víte, že jsou taky nemrtvé, že? Jako upíři? Někdo je ovládal a nějak se dostal i k Danovi. Zjevně jsou upírům podobnější, než by se nám líbilo. Neovládl ho, ale něco probudil a... Mít čas, snad by to zvládl, ale místo toho jsem mu ještě ubrala síly kvůli těm přesunům. Věděla jsem co dělám, ale bez něj bych nás všechny dál nedostala."

Ztěžka jsem polkla. Neptala jsem se, jestli i on věděl, co dělá. Nepochybně věděl, velice dobře věděl.

Šílenci, mumlala druhá Vivian v mé hlavě. Šílenci, šílení, sebevražední.

Souhlasila jsem s ní. To musí každý potencionální lovec duchů absolvovat nějaký psychotest, kde se prokáže, že má poruchu pudu sebezáchovy? Jako tenkrát, když zavírali tu Pečeť nebo jak tomu správně říkali. Lucii přivezli bez sebe, vyčerpanou za hranici lidských možností. Tak, tak, že to přežila. Tři další takové štěstí neměli a co se ostatních týče, Alex se sotva držel na nohou a to byl na tom skoro nejlíp ze všech.