Hon za Grálem

Praha

Šero rána se pomalu mění v pošmourno podzimního dne. V ulicích začíná sílit hluk všedního dne, ale pracovna v prvním patře komořanské vily vládně ticho, v němž zní jemné zacinkání, upozorňující na příchozí hovor, podivně hlasitě. Za pracovním stolem se pohne postava, dosud sedící tak klidně, že téměř splývala s pozadím. Regina přejede pohledem identifikaci volajícího a zaváhá. Nemá zrovna náladu na hovory a už vůbec na ty plné kliček, polopravd a falešných úsměvů, mezi něž se tenhle zajisté zařadí.

Měknu, napadne ji. To bude tím prostředím. Příliš daleko od věčně bublajícího kotle intrik a boje o moc, příliš blízko k těm, kteří dávají přednost ostatním před sebou.

Pravda, i díky nim se dostala kde je na žebříčku moci, ale aby se tam udržela, nesmí váhat, pokud dojde na lámání chleba. Ohledy na ostatní ji snadno mohou srazit tak hluboko, že už se odtud nikdy nevyhrabe. Zacinkání se ozve znovu a Regina lehkým zatřesením hlavy zažene hloupé myšlenky. Samozřejmě, že ten hovor přijme. Nemá-li ztratit náskok, který v posledních letech získala, nesmí ztratit přehled. Je důležité vědět, co jí právě teď chce volající sdělit a ještě důležitější je vědět, co jí sdělit nechce. Nasadí nic neříkající výraz neutrální přátelskosti a stiskne tlačítko spojit. Jeden z displejů, umístěných na stěně proti pracovnímu stolu, se rozzáří a nabídne jí pohled na muže středních let, pečlivě upraveného, navlečeného v dokonalém, na míru střiženém obleku.

To poslední je vlastně jen odhad, protože obrazovka ukazuje kromě obličeje jen ramena, ale jde o odhad založený na dobré znalosti protějšku, který na nosí zásadně jen dokonalé, na míru střižené obleky. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že v nich i spí. O tom Regina vážně pochybuje, Simeon je možná posedlý udržením dojmu, ale není šílený. Spíš ho proto odhaduje na dokonalé, na míru střižené pyžamo a elegantní, saténový župan. Nicméně teď je plně oblečený a pozoruje ji v zjevné naději, že promluví jako první.

Marné naději. Regina mu věnuje lehké pokývnutí hlavou a náznak úsměvu, ale mlčí. Koneckonců, to on volal jí, nikoliv naopak. Dá se tedy předpokládat, že on má něco na srdci a je jen vhodné mu dát možnost se svěřit.

„Vidím, že jsi navzdory časné hodině v plné zbroji," nevydrží to pochvíli Simeon. „Vstávala jsi brzo?"

Jeho otázka zní jako bezvýznamná poznámka, společenské zahájení hovoru, ale Regina se nenechá zmást. V tomhle hovoru není prostor, pro bezvýznamné poznámky, ani pro společenské slušnosti.

„Vůbec ne," odpoví stručně.

Lže nerada, ne snad z nějakých zásad cti, ale proto, že je nesmírně namáhavé, pamatovat si, komu co nalhala. Dává přednost pravdě, i když podávané v pečlivě kontrolovaných dávkách. I tahle odpověď je proto zcela pravdivá, ač značně neúplná. Kdyby měla říct všechno, musela by dodat, že tuhle noc vůbec nešla spát. To toho ale jejímu protějšku nic není.

„Zato ty jsi dnes nejspíš spánku moc nedal, mám pravdu," věnuje muži dokonale tvarovaný a stejně dokonale falešný přátelský úsměv. „Možná nejen dneska, když tě tak sleduji. Měl bys o sebe víc dbát, vrásky z únavy ti nesluší."

Mužova ruka vyletí vzhůru k obličeji, jako se chtěl přesvědčit, že tam žádné takové vrásky nejsou. V polovině pohyby si uvědomí co dělá a pokusí se gesto změnit na odkašlání, ale Reginu neoklame. Dovolí si krátký úsměv, znatelně opravdovější, než ten předchozí, díky uspokojení z drobného vítězství, ale vzápětí ho schová.

„Co tě trápí, že mi tak najednou voláš," rozhodne se věci trochu popohnat. „Mohu pro tebe něco udělat? Víš, že vždycky ráda podám pomocnou ruku příteli."