#1

49 11 11
                                    

Opřela jsem se o tlačítko zvonku a zvonek se poctivě rozřinčel, ale jinak se nedělo nic. Napadlo mě do dveří kopnout, ale zastavilo mě moje dobré vychování, které říkalo, že do dveří se nekope. Vychování, a taky fakt že jsem s sebou měla klíč. Namísto okopávání nevinných dveří jsem se začala šacovat, ve snaze ten kousek kovu najít. Na to, že jsem těch kapes zas tak moc neměla, mi hledání trvalo na můj vkus až moc dlouho, ale nakonec jsem klíč úspěšně vylovila ze zadní kapsy kalhot, o niž jsem byla přesvědčena, že bych ho tam nedala ani omylem.

Každopádně klíč byl na světě a já postoupila do dalšího kola, zvaného odmykání. Tahle činnost mi obvykle problémy nedělá, ale dneska se mi klepaly ruce tak, že jsem se za boha nemohla trefit do zámku. Za to určitě mohla ta zima venku a hlavně moje nedostatečné oblečení. Jarní větrovka natažená na tričko na spaní a lehké plátěnky opravdu nejsou doporučovaná výstroj do mrazivé noci poloviny listopadu. Tak to dopadá, když člověk vyráží narychlo.

Chrastila jsem klíči kolem zámku jako pitomec, drtila mezi zuby kletby, a pokoušela se roztřesenou ruku alespoň na pár vteřin uklidnit. Byl to výkon hodný olympijské medaile, ale nakonec se mi podařilo vrazit ten zatracený zubatý kus plechu do zámku a otočit s ním. Západka s tichým cvaknutím zajela do dveří a ty se poslušně otevřely, vpouštějíc mě dovnitř.

Proklouzla jsem do chodby, nechala za sebou vchodové dveře zapadnout a zamžourala kolem. V bytě vládla tma a ticho. Tma mi nijak nevadila, zato ticho mě zatraceně znervózňovalo. Především proto, že rámus, který jsem udělala při svých pokusech dostat se dovnitř, by musel vzbudit mrtvého. Jak je možné, že trénovaného lovce duchů, který běžně po nocích honí kdejakou nadpřirozenou potvoru, nechává klidného?

No, jak to? plácla jsem do čela, když mi to došlo. Protože nejspíš honí nějakou další nadpřirozenou potvoru a vůbec tu není.

To sice vysvětlovalo, proč jsem se musela pustit dovnitř sama, jenže co dál? Potřebovala jsem s Derkem mluvit. Přesněji řečeno, potřebovala jsem mu vyřídit ten zatracený vzkaz, kvůli kterému se sem plácám uprostřed noci až z Komořan, a pak se vrátit nazpátek do své teplé, pohodlné postele. Sáhla jsem do kapsy po telefonu, když mi došlo a nahmátla ryzí nic. Několik dalších hmátnutí pak odhalilo, že s sebou mobil vůbec nemám. Jak jsem ho mohla zapomenout netuším, normálně je to to první, co popadnu. Noční probuzení samotnou mocnou Reginou mě muselo rozhodit víc, než jsem myslela. Telefonát tedy v úvahu nepřichází a hledat Derka po venku by bylo holé šílenství. Kdo ví, kde se může zrovna teď prohánět? Suma sumárum mi zbývala jediná možnost, usadit se tady a počkat, než dorazí. Alespoň budu v teple.

***

Musela jsem usnout. Usadila jsem se v obýváku na gauči a protože mi pořád byla zima, přetáhla jsem přes sebe deku, která plnila funkci přehozu. A pak jsem jen na chvilenku zavřela oči. Když jsem je znova otevřela, z chodby sem prosvítalo světlo a z koupelny se ozývalo hučení vody, jasný příznak že je majitel zpátky, a dopřává si vymoženosti civilizace v podobě teplé sprchy.

Začala jsem se vymotávat z kokonu, který se mi podařilo okolo sebe vytvořit z uloupené přikrývky, když hukot vody ztichl a na chodbě se ozvalo pleskání bosých nohou. Než jsem se stačila rozmyslet, jestli bude lepší dát o své přítomnosti vědět třeba hlasitým pozdravem, nebo raději ještě chvíli počkat, až se dá po nočním lovu do kupy, vrazil Derek rovnou do obýváku a rozsvítil plný šajn stropního světla. Totálně oslněná jsem jenom poloslepě zamrkala a reflexivně si zastínila oči rukou.

„Zdravím, Vivian."

Nevím, co jsem čekala, ale tohle ne. Derek nejen že neprojevil ani náznak údivu nad neočekávanou návštěvou, ale choval se, jako by moje přítomnost v jeho obýváku byla naprostou samozřejmostí. Což rozhodně nebyla! Co živa jsem nestrčila do jeho „loveckého" bytu ani špičku nosu, a nebýt přímého rozkazu od naší společné zaměstnavatelky, neudělala bych to ani teď.

Derek si mě prohlížel, hlavu zvědavě nakloněnou ke straně a já cítila jak pomalu, ale jistě rudnu. Nejen kvůli tomu upřenému pohledu, ale...

„Sakra, Derku, nemůžete si vzít alespoň slipy?"

„Ale no tak, děláte, jako byste nikdy neviděla nahatého chlapa, doktorko."

„Do toho vám nic není. Ale víte co? Kašlete na to. Já už jsem stejně skoro na odchodu. Jen předám vzkaz od madame, a pak mizím."

„Vzkaz?"

„Jo. Má vám vyřídit tohle: Cesta se otevírá. Doufám, že vám to dává smysl. Mě ne, ale já jsem koneckonců jenom doktorka, takže co mi je do toho."

To poslední ze mě mluvila špatně potlačovaná ublíženost, protože když jsem žádala vysvětlení z mého pohledu nesmyslného vzkazu, dozvěděla jsem se, že mě to nemusí zajímat, a že bych sebou měla hodit. Takovým tónem, že jsem vypadla naprosto nevhodně oblečená a cestou sem málem zmrzla. Jen proto, abych tu pak čekala bůhví jak dlouho, než se pán dovalí domů.

„Dáte si čaj? Kávu? Něco ostřejšího?" vpadl mi do myšlenek Derek. Z nějakého důvodu mě tahle nabídka vytočila doběla.

„Strčte si to kam slunce nesvítí, já jdu domů," odsekla jsem místo odpovědi, a naštvaně vyrazila pryč.

„Není tam na tohle oblečení trochu chladno?" dostihl mě Derkův hlas v chodbě. A na to se prosím pěkně ptá chlap, co si nedovede vzít ani ručník, když leze ze sprchy. Ať si trhne. Do Komořan to snad zvládnu, aniž bych zmrzla. Rozhodně jsem stiskla kliku a... A nic. Dveře se ani nehly. Vážně se doma zamyká? Proč, probůh? Ale co, mě to může koneckonců být fuk, já se dostanu ven, stejně jako před pár hodinami dovnitř. Jen si vzpomenout, kam jsem zase sakra strčila ten klíč.

„Hledáte tohle?"

Otočila jsem se tak prudce, že se kolem mě málem udělal vír. Derek se spokojeně opíral o zárubeň obývákových dveří a pohupoval mi před očima kroužkem s jediným klíčem. Že je to zaručeně ten můj, jsem spolehlivě poznala podle přívěšku s měňavým kamenem. Jak se k němu sakra dostal, aniž bych to tušila? A hlavně, proč se vůbec namáhal?

„Sebral jsem vám ho hned, jak jsem dorazil. Čistě pro jistotu, kdybyste se chtěla jen tak bez přemýšlení vyřítit do ulic," odpověděl na mou nevyslovenou otázku. Jako by to ovšem něco vysvětlovalo. Pro jakou jistotu u všech svatých? Proč by mělo někomu vadit, jak a kam se řítím?

„Madam Regina si, co vím, vašich služeb docela cení. Určitě by se jí nelíbilo, kdyby se vám něco stalo," zvýšil Derek můj zmatek dalším dodatkem.

Pokusila jsem se zformulovat nějaký rozumný dotaz, ale vypadlo ze mě jenom: „Cože?" Bystrý projev, hodný diplomované doktorky lékařských věd, jen co pravda.

„Ulice nejsou touhle dobou zrovna bezpečné. Neměla byste se venku pohybovat sama," vedl si můj protějšek dál svou, aniž by se nechal nějak vyvést z míry mým zjevným zmatkem.

„A uprostřed noci byly? Že nebyl problém mě poslat samotnou sem," našla jsem konečně řeč. Zároveň jsem hrábla po klíči, který stále držel ve výši mých očí, ale popadla jsem jen prázdný vzduch.

„Chtěla byste kávu, čaj, nebo něco ostřejšího?" zakončil Derek svůj šílený proslov a věnoval mi vstřícný úsměv trpělivého hostitele.

Chtěla bych tě pořádně praštit. Nejlíp ocelovou tyčí, pomyslela jsem si.

Bohužel ocelová tyč nikde v dohledu nebyla, a praštit ho pěstí akorát si narazím klouby. Než mlátit Derka, to už by bylo chytřejší si praštit do betonové zdi, protože můj předrahý kolega měl navzdory drobnému vzrůstu odolnost buldozeru. A taky sílu, když na to přišlo. O nadlidské rychlosti a tréninku, který by mu mohly závidět i speciální jednotky, ani nemluvím. Holt výhody zaměstnání u supertajné magické organizace. Na vaši práci vás vybaví opravdu perfektně. Já měla přístup k nejlepším technologiím v lékařství dostupným, včetně některých experimentálních, Derek byl, no, Derek. Takové podrobnosti, jako jeho lékařskou zprávu, ke které jsem měla neomezený přístup, jsem raději cíleně nechávala zapadlé někde na pozadí vědomí. Rozhodně ale nemělo cenu se s ním hádat. Pokud si vzal do hlavy, že tu zůstanu, tak tu zůstanu, i kdybych se postavila na hlavu a odstrkovala ušima.

„Čaj," vzdala jsem se. „Nejlíp tatranský."

Hon za GrálemKde žijí příběhy. Začni objevovat