Hon za Grálem

#5

Oči jsem otevírala opravdu hodně opatrně, protože kde se tak člověk může ocitnout po tom šíleném kaleidoskopu, který kolem nás lítal během zaměřování, že? Jak se ukázalo, stáli jsme na docela obyčejné mýtině, uprostřed docela obyčejného lesa. Alespoň na první pohled to tak vypadalo. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Lucie už seděla uvelebená opodál a cosi lovila z kapsiček svojí taktické vesty. Co, to jsem neviděla, protože ke mně byla otočená zády. Dan se opíral o strom kousek od ní, ruce založené na hrudi, ve tváři neproniknutelný výraz. Očima těkal s nepolevující pozorností kolem, ale jinak vypadal docela uvolněně. Stejně jako Derek, který se ani nesnažil pozorovat okolí. Místo toho zíral na mě, s takovým zájmem, až mi to bylo nepříjemné.

„Co je? Roste mi druhá hlava?"

„Vůbec ne, máte pořád tu jednu, co jste se s ní narodila," zazubil se překvapivě vesele. „Jen mě zajímalo, jestli vás po tom přesunu neklepne."

„Abych neklepla já tebe," zamumlala jsem si pod nos. Ta poznámka byla určená čistě pro mě, ale to jsem zapomněla, jak dobrý sluch Derek má.

„Klidně si poslužte," nabídl mi úslužně větev, která se příhodně válela kousek od nás. „Napětí je potřeba ventilovat, jinak může způsobit vleklé psychické problémy. To byste jako lékařka měla vědět."

Sebrala jsem mu klacek a zahodila ho stranou. Stejně bych ho o něj akorát zlomila. Na to, aby si té rány vůbec všiml bych musela mít něco mnohem pevnějšího.

„Takže tady někde je grál?" přejela jsem mýtinu pohledem. „Čekala jsem něco mnohem... já nevím... Vznešenějšího? Působivějšího?"

„Ještě se můžete dočkat," hodila Lucie přes rameno. „Tohle místo je jen první zastávka. Ke grálu nás čeká ještě docela dlouhá cesta."

„Aha, jasně. Já myslela, že když už nás ten váš amulet tak zaměřuje, že nás hodí ozvou na místo určení."

„To bohužel nejde. Projít až ke grálu vyžaduje docela velký magický výdaj. Na to je Reginin kámen příliš malý. Tolik moci najednou nepojme. Musíme to brát krok po kroku a po každém kroku počkat, až se znovu nabije. Navíc, ke grálu vždycky vede dlouhá cesta, to je tak nějak v podmínkách."

„Takže ti ostatní, ti co musejí čekat, až se cesta otevře docela,pak taky nemůžou skočit rovnou ke grálu?"

„O nic víc než my. To, že se cesta otevře jenom znamená, že na ni dokáží vstoupit. Projít ji budou muset úplně stejně jako my. Ale teď mě prosím omluvte, musím se tu na něco soustředit. Užijte si zatím přírodu nebo tak něco."

Přírodu, hmm, no přírodu bych si užít mohla. Nedostala jsem se do lesa, ani nepamatuju. Dřív jsem strašně ráda chodila na houby, ale časem tahle záliba zapadla pod prací. Jestlipak tady rostou houby? Zkusmo jsem strčila špičkou nohy do podrostu. Obklopovaly nás různé listnáče a půda byla docela vlhká. Nějaký ten hříbek, nebo křemenáč by se najít mohl. A že by se tu proháněly davy houbařů, kteří by les vysbírali přede mnou asi zrovna nehrozilo.

„Kde to vlastně jsme?" napadlo mě.

„V severozápadní Francii? I když, některé legendy tvrdí, že Brocéliande je v Británii. Podle počasí bych tedy tipoval spíš tu Francii, ale zase kdo ví, jaké počasí panovalo v Británii za krále Artuše, že? Ono je to vlastně asi stejně jedno, vzhledem k tomu, že nejsme tak docela v běžné realitě."

Zájem o hledání hub zmizel, jak pára nad hrncem. Brocéliande? Kouzelný les z Artušovských legend? Podezíravě jsem si Derka změřila pohledem, jestli si ze mě nedělá legraci. Rozhodně nepředváděl obvyklou přísnou korektnost, kterou používal při jednání s lidmi normálně. Vlastně se choval nečekaně uvolněně. Už ta rýpavá poznámka na začátku byla v jeho případě neobvykle otevřeně provokativní, o časti s podáním větve ani nemluvím. Teď se dokonce usadil pod nedalekým stromem a jedním ze svých vrhacích nožů si vyřezával ze spadlého kusu kůry – světe div se – lodičku.