Příběh o lásce... [Vijzr]

💙Část 18- ,, Promiň"

Pohled Vityy:
Probudil jsem se v nějaké tmavé místnosti, byli zatáhlé žaluzie, takže jsem neviděl ven. Bolela mě hlava, ale ne zas tak moc, abych se nedokázal postavit. Pomalu jsem se zvedl a opatrně šel k oknu a konečně jsem zjistil, kde jsem. Tuhle ulici sem znal moc dobře, tahle ulice je Zuzčino oblíbené místo, takže jsme sem chodili často... Chtěl jsem otevřít dveře, ale byli zamčené a byl jsem moc vysoko na to, abych mohl výlést z okna.. Tak jsem se prostě posadil do rohu a čekal, co bude dál...

Pohled Dejzra:
Otevřel jsem oči a zjistil jsem že sem u Vityy v pokoji.. Asi minutu jsem nechápal, co tu dělám, ale pak jsem si vzpomněl co se stalo. Bylo mi z toho na nic.. S malou naději sem znova vytočil Vitoovo číslo... Po několika zapípáních to nebral, ale já to nechal vyzváňet dál. A hádejte co! On to zvedl!!
*chrčení*
,,Halo?* řekl jsem nervózně.
,,Kdo seš? " ozval se mužský hlas, který nepatřil Vitovi.
,, Proč máš Vituv mobil?!" vyjel sem po něm.
,, Protože ho držím u mě v byte" řekl ironicky a mobil mi položil. Rozbušilo se mi ze strachu srdce a na tělo mi naběhla husina. Ale pak jsem si vzpomněl na tu aplikaci!!!

Vzpomínka:
,, tak máš to stáhli" řekl jsem Vitovi když se mu stáhla taková ta aplikace pro rodiče, aby viděli polohu svyho dítěte. Něco jsme tam nastavili.
,, Joo teď vidíš kde jsem!" řekl vitaa se smíchem

Rychle jsem jí začal hledat v mobilu a otevřel jsem ji a ukázala se mi Vitova poloha! Jenže to bylo asi 30km od myho baráku a já byl u Vityy na Vysočině...
,,Mužu si půjčit auto?" zeptal jsem se opatrně paní Kresanove a ona naštěstí souhlasila. Po cestě jsem zavolal Samovi a řekl mu, co se stalo. Dali jsme si sraz na začátku ulice, kde se údajně nachází Vitaa.
,, Ahoj" řekl jsem když sem vylezl z auta.
,,Ahoj'' odpověděl mi Sam a věnoval mi malý smutný úsměv.
,,Tak jdeme? " přerušil jsem chvilku ticha. Sam přikývl a vzal mi mobil, aby se mohl podívat, kde Vitaa je. Došli jsme ke 4 patrové vile.. Překvapilo mě to, ale bez jakýchkoliv váhání jsem zazvonil.
,, Přejete si?" uslyšel jsem znovu ten mužský hlas.
,,Neseme vám tu pizzu" řekl Sam, vrhl sem po něm nechápavý pohled.
,, Pojďte dal" řekl a otevřeli se dveře.
,, Já vím ako sa to robí" řekl Sam a ušklíbl se na mě. Došli jsme do asi předsíně. Byli tam troje dveře. Uslyšel jsem kroky z jednich dveří a chystal se toho, kdo je otevře udeřit, ale Sam mě chytl za paži a zatáhl do nějakých dveří.
,,ššš!" špitl.
,,Je tu někdo?" uslyšel jsem zase ten hnusnej hlas.
,,Haha zas si z nás někdo dělá prdel" řekl a odešel.
Porozhlidl jsem se po místnosti, kam mě Sam zatáhl a zjistil jsem, že jsme v šatníku.
,,Už mu můžu jít rozbít hubu? " zašeptal jsem na Sama.
,,Nie! Potichu tu najdeme Vituu a pokud nebude potreba, tak sa s nikym biť nebudem" řekl šeptem Samo a já mu na to přikývl, i když sem furt měl v plánu mu rozbít hubu.
Vyšli jsme ze šatníku a zamířili do těch 3. dveří. Byl tam obivak a taky schody.
,, Rozdělíme se?" zeptal sem se Sama.
,,Keď nekoho počuješ, tak sa schovaj, hlavně ať ta nikdo neuvidí!"
Protočil jsem očima a ironický přikývl.
,, Slub mi to! " zvýšil hlas Samo.
,, Slibuji" řekl jsem a bral to na vědomí. No a najednou mi přílitl polibek na rty.
,, ty jdi hore" řekl a ukázal na schody. Vydal jsem se ke schodům a vyšel je, prohlidl jsem všechny místnosti a Vituu jsem nenašel.. Vyšel jsem o patro víš a tam jsem našel Vitoovu mikinu... A to znamenalo že ti Vitaa je! Napsal jsem to Samovi a šel do čtvrtého patra... Jenže sem uslyšel kroky, jak jde nekdo v druhém patře po schodech nahoru. Rozhlidl jsem se a spatřil jsem skříň. Vlezl jsem do ní a doufal že mě tu nikdo nenajde. Přišla mi zprava od Sama ,, IDE hore! "
Skříň měla malou škvírku, takže jsem viděl ven. Spatřil jsem toho typka.. Měl svaly a už od pohledu byl o dost silnější než já. Otevřel dveře a já uslyšel Vituuv hlas. Měl jsem chuť jít položit toho typka k zemi, ale pak jsem si vzpomněl na můj slib.
Jenže pak jsem uslyšel ránu a jak Vitaa z bolesti sykl. Napsal jsem Samovi ať jde hned nahoru, že je třeba udeřit.
Sam vyběhl po schodech a koukl do místnosti, kde byl ten typek s Vitou, ale vyděsil mě jeho výraz. Byl z něho videt strach, smutek, překvapení ale i vztek. Sám zaběhl do mistnosti a nejspíš toho typka udeřil ze zadu.
,,Ty jsi co za člověka?? " uslyšel jsem. Vyběhl jsem ze skříně a měl šílenej vztek, když sem spatřil totálně dobytyho Vituu. Udeřil jsem toho typka do nosu a potom do hlavy, společně jsme ho položili k zemi a asi dostali do bezvědomí. Popadl jsem Vituu do náruče a začali utíkat pryč. Jenže před vchodovimi dveřmi jsme spatřili Zuzku.
,,Co tu děláte? " řekl překvapeně.
,, Zachranujeme kamaráda ty mrcho! Jste ho měli v plánu zabít?" vyjel jsem po ní a Sam se jí chystal odstrčit od dveří, ale ona najednou odstoupila sama.
,,Vypadněte a ať vás tu už nevidim" řekla a ukázala na dveře.
Sam si sedl za volant a já položil Vituu na sedačku. Připoutal jsem ho a snažil se ho probrat.
,, Jedeme do nemocnice? " zeptal se Sam.
,,jo.." řekl jsem a nahrnuly se mi slzy do očí.
Vituu si vzali do ordinace a my se Samem zůstali v čekárně.. No a měli jsme dost času na to, aby jsme si spolu popovídali..
,,Same? Asi bych ti měl něco říct... " řekl jsem nervózně.
,,Já taky.. " odpověděl a já trochu znervozněl.
,,Neviem, čo mi chceš poveďat, ale já by son ti mal poveďat nieco prvý " nadechl se a pokračoval:
,, Já viem, čo ti Vitaa tehdy chtěl poveďat.. Počul som to.." chtel pokračovat ale já ho svými slovy zastavil.
,, Já to vím taky... Volal jsem mu.. " řekl jsem a Samovi se nahrnuli slzy do očí.
,,Takže tohle je konec?" zeptal se tiše.
,, Promiň"..

Pokračování příště...

Ahooj!! Máme tu další kapitolu! Okay připadá mi, že je to čím dál horší, ale zatím vás to baví číst 🤣 Teda snad. Děkuji moc všem za podporu a budu rád za hvězdičku a koment. Uvidíme se u další kapči a zatím se mějte hezky.3