Deal with it

Kapitola 8.

29. března 2014, Nemocnice Madrid

,, Dobrý den ," pozdravila mamka doktora, který k nám přišel. Pevně jsem stiskla její ruku. Vedl nás nemocniční chodbou zapáchající po desinfekci. Slyšela jsem něčí křik a odhadovala, že to bude pacientka. Při tom křiku mi naskočila husí kůže. 

Doktor otevřel dveře bílé barvy a naskytl se mi pohled na mého tátu. Ležel na posteli, oči upíral na strop. Jeho kůže už nebyla tak opálená, jako bývala. Teď byla bílá a tváře měl propadlé. Rozeběhla jsem se k němu a objala ho. 

,, Slečno ," promluvil doktor. ,, Neví, že jste tu. Prakticky ani neví kdo je on sám  ," řekl bez citu. Ovšem že bez citu. Jeho otec to není. Pro něj je to jen pacient, stroj na peníze, zdroj práce. 

Otec mrkl a oči pomalu a jistě s bolestí otočil ke mě. Zrychlil se mi tep strachem. Doktor si toho nevšiml a s tím, že pro nás přijde odešel. Mamka stála u dveří, aby mi dala prostor. ,, Sadie ," šeptl velmi tiše a s bolestí v hlase táta. ,, Musíš do té tiskárny cenin, rozumíš ? Musíš tam. Pod kachličkou na záchodech najdeš dárek. Miluju tě, broučku můj ," šeptl a zavřel oči. 

,, Tati ," zatřásla jsem mu s rukou. ,, Haló ! Tatínku, tati, prosím ," tekly mi slzy a snažila jsem se ho probudit. Dveře se otevřely, vešel doktor a koukl se na stroj. Byla na něm jen rovná čára. I když jsem nebyla doktor poznala jsem, co to je a co to znamená. Táta je mrtvý. 

V hlavě mi běžely všechny ty momenty, kdy jsem se s ním smála, to jak jsme hrávali míčové hry, četl mi před spaním... To už ale nikdy nebude. Nebude mě vést svatební uličkou, nebude sedět u stolu při mém maturitním plese. Nebude tam. Bude tam jen máma. ,, Tati ," vzlykla jsem. 

Nemocniční sestra mě vyvedla ven z místnosti. Propadla jsem v pláč a nohy se mi podlomily. Sestra si ke mě klekla a obejmula mě. Brečela jsem na její uniformu. ,, Šššš, slečno to bude dobré, nebojte se. Pomohlo mu to, už se netrápí, je mu dobře ," hladila mě po vlasech. 

Poznala jsem její hlas, byla to ta, co mě vedla kdysi na rentgen. ,, Opravdu je mu dobře? Nebolí ho nic ?" ptala jsem se šeptem.

,, Nic ho nebolí, už je mu dobře ," slyšela jsem úsměv v jejím hlase. Její objetí mě uklidňovalo. Cítila jsem se v bezpečí. Zavřela jsem oči a jen tiše vzlykala. Sestra tam byla se mnou. Já a sestra sedící na zemi nemocnice. Já plačící a ona snažící se mě uklidnit.