Deal with it

Kapitola 2

,, Užij si ten výlet, Sadie ," líbla mě na čelo mamka a upravila mi límeček bílé košile. ,, Sluší ti to," mrkla. 

,, Jo ? Děkuju ," usmála jsem se na ní. 

,, Ano, zlatíčko. Teď utíkej, ať ti to neujede ," kývla na cestovní autobus, který nás měl odvést k mincovně. 

Měla jsem se domů vrátit, měla jsem v mincovně být jen dvě hodiny. Nemělo se to stát. Od té doby jsem mamku neviděla. Chybí mi. 

,, Nad čím přemýšlíš ?" sedla si vedle mě Lena. Bylo už pozdě, všichni spali. Tedy kromě únosců. Jak se říká, zlo nikdy nespí. Zvláštní ale bylo, že jsem se jich nebála. Neděsili mě. 

,, Ahoj, Leno. Přemýšlím nad mamkou. Chybí mi ," otočila jsem se na ní. Lena byla malá, optimistická zrzka. Celkem jsme si rozuměly. 

,, Chápu tě. Mě moji rodiče taky chybí, ale jak jsi řekla, všechno bude dobrý. Sadie, jsem ráda že se snažíš vše urovnat ale taky mě bolí vidět to, jak s přetvařuješ. " pohladila mě po paži. 

,, Tak to ignoruj ," s tím jsem se zvedla a odešla do rohu, daleko od všech. Opřela jsem se zády o zeď a zavzpomínala. 

,, Sadie chytila míč a míří na Petera. Dámy a pánové, trefí ho či ne ?" komentovala můj a tátův zápas ve vybíjené mamka. Namířila jsem a míč hodila. Trefila jsem tátovu nohu. ,, Sadie se trefila a vyhrává !" zatleskala. Smála jsem se a radovala se. 

Na tyhle bezstarostné chvíle v dětství jsem vzpomínala hrozně ráda. Tehdy jsem nic neřešila. Když jsem byla malá, nebála jsem se dalšího dne. Nejděsivější pro mě ale je a asi i bude o, že někdo nahlédne pod mají masku. Moje maska byla ta nebojácná a vždy klidná Sadie Singerová. Sice jsem nebyla tak úplně strašpytel, to ne ale i já jsem se bála. Nebyla jsem klidná, jen jsem se snažila tak působit.

,, Nemusíš se přetvařovat, zlato. Ty nemusíš nic . Nesnaž se být kopie tvé matky, prosím. Buď svá, bud originál. Tak jsi nejkrásnější ," 

To mi jednou řekla babička. Tehdy jsem to nechápala. Nevěděla jsem co tím myslí, bylo mi šest. Teď to chápu. Nechtěla abych se přetvařovala, snažila se chovat jako mamka... Chtěla abych byla sama sebou. 

,, Ty nemusíš nic ,"

,, Promiň, babičko ," šeptla jsem ke stropu a zavřela oči. Netušila jsem že mi to, že nás někdo s maskami uvězní v mincovně otevře oči.

,, Vy pláčete ?" zjevila se vedle mě Aida. Leknutím jsem sebou cukla. 

,, Nebrečím, jen jsem se zamyslela. Celá tahle situace mě vykolejila. ," odpověděla jsem jí. 

,, Slyšela jsem vás mluvit s tou zrzkou. Opravdu jde hodně poznat vaše přetvářka. Když se nikdo nekouká, máte slzy na krajíčku, když se někdo kouká, usmíváte se. To je jasné přetvařování ale jedno mě mate. Není na vás vidět strach. Těch únosců se nebojíte ," zamyslela se. 

,, Já jim věřím ," řekla jsem. Sama jsem nevěděla jak to že jsem řekla zrovna tohle, ale byla to pravda. 

,, Věříte únoscům ? " podivila se Aida. Asi to bylo dost divné. Taky aby ne. Únosci nás uvězní v mincovně a patnáctiletá holka tady teď řekne, že jim věří. 

,, Ano ," přikývla jsem a pak si všimla, že jeden s maskou stojí na schodech. Ztuhla jsem. Můžu jen doufat že mě neslyšel. 

,, Rychle, dělejte že spíte ," pobídla mě Aida. Bála se. Není čeho, nejsou tak krutí jak se zdá přemýšlela jsem v hlavě. Dostala jsem šílený nápad. Udělej to, Sadie. Zvedla jsem pravačku a tomu na schodech jsem zamávala. Jestli to je Berlín, tak mě zabije. Ani jsem se nebála to udělat. Buď jsem fakt narušená nebo tady jen tak, v klidu mávám únosci i když bych měla spát. Nevím co to se mnou je. 

,, Já jim věřím ," zopakovala jsem si tiše ta slova, která jsem řekla Aidě, která teď už opravdu spala. ,, Co to se mnou sakra je ?" ptala jsem se sama sebe zoufale. Nebyla jsem týraná, ani jsem nikdy nebyla šikanovaná či ta zlá, tak proč se jich teď nebojím ? Nechápu to ale bojím se toho. Až teď mi to došlo. Co když jsme narozená k tomu být kriminálníkem ?¨

,, Zlato, ať budeš čímkoliv, budu tě milovat pořád stejně" 

,, Budeš mě milovat i jako kriminálníka, mami ?"