Lily a James

20. kapitola - Dohoda

„Tys mě kousla!" vyhrkl obviňujícím a nevěřícným tónem James. Hlas měl zhrublý a dýchal velmi zhluboka. Vcucl svůj spodní ret a vysával z něj krev.

Lily chvilku koukala na jeho nateklý ret a pak se rozesmála. Její smích zněl lehce hystericky, ale rudovlásce se tím ulevilo a zároveň jí to vrátilo zpátky na zem.

„Jo, já jsem tě kousla," smála se pořád dívka.

„Všiml jsem si," kulil oči James. Pořád nevěřil tomu, že se to vážně stalo. „Hmm... poslyš... Nechci si stěžovat nebo tak něco, ale... Co to bylo?"

„Já nevím," pořád se pochechtávala Lily. „Útok?"

„To rozhodně!" souhlasil hoch. „Ale každopádně moc příjemný útok!"

„Jo," zvážněla rudovláska. „Poslyš... nechtěla bych, aby sis to nějak špatně vysvětlil."

„Špatně vysvětlil?" zeptal se James a začínal mít zlé tušení. Teď to celé jeho milovaná zapře a jemu zbude pouze tato hořkosladká vzpomínka. Zesmutněl a promluvil téměř šeptem. „Chápu, nic to neznamenalo a mám na to zapomenout."

„Cože? Ne!" vykulila teď oči Lily. „Nebo vlastně, já nevím... Ale rozhodně nechci, abys na to zapomněl. Ani já na to nechci zapomenout."

„Ne?" podíval se na ní hoch s nadějí v očích. Sebral odvahu a přiblížil se k ní o krok blíž. „A co tedy chceš?

„To je právě to," pokývala hlavou rudovláska a vážným hlasem vysvětlovala. „Je jasný, že mě nějakým způsobem přitahuješ. Což teda nechápu, jak k tomu mohlo dojít. Ale no... kdybychom spolu, dejme tomu, začali chodit... Já teda vím, že většinou jsem středem pozornosti kvůli tobě, ale zkrátka, by se na nás všichni zaměřili. A to já teď rozhodně nechci. Protože pořád nevím. A nechci, aby si ostatní mysleli, že vědí, když přitom nemají co vědět... protože první bych měla vědět já... a ty... samozřejmě... ale všichni by věděli i když by teda vlastně nic nevěděli..."

„Asi rozumím," tvářil se vážně James. „Nechceš nic začínat, dokud si nebudeš jistá sama sebou."

„Tak nějak," úlevně si vydechla Lily, že to James pochopil.

„No, čekal jsem na tebe šest let, myslím, že to nějaký čas ještě zvládnu."

„Dobře," usmála se rudovláska, ale hned zase zvážněla. „Ale to platí i pro tebe. Nejdřív si potřebuju uspořádat vlastní myšlenky, než dojdeme k nějakému závěru."

„Každopádně," přistoupil až těsně k ní James a pomalu jí položil ruce na boky. Aby mu Lily viděla do očí, musela zvednout hlavu. „Kdybys někdy potřebovala, hm... řekněme pomoct při uspořádávání myšlenek... Víš co, oživit vzpomínku na nejlepší okamžik našich životů... můžeš se na mě kdykoliv obrátit. Jsem ochotný tu oběť podstoupit."

„Oběť!" uchichtla se Lily a zašeptala: „ale zní to docela lákavě."

Položila ruce na Jamesova ramena a vytáhla se na špičky. Zavřela oči a nastavila rty k polibku. James ji k sobě přitiskl a srdce mu bilo až v krku, když se k dívce skláněl. Naneštěstí v tom okamžiku zaslechli za rohem tiché zamňoukání. Oba ztuhli.

„Sakra," zaklel James šeptem, rychle sebral ze země neviditelný plášť a přitiskl si k boku rudovlásku. „Musíme utíkat."

Na nic nečekali a rozeběhli se chodbou pryč. Měli to jen tak tak. Jen co zmizeli za rohem, do oné chodby vkročila paní Norrisová. Ale to už neviděli. Zastavili se až před obrazem Buclaté dámy. James vyklouzl z pod pláště a vzbudil onu dámu z dřímoty, řekl jí heslo a ona je rozespale pustila dovnitř.