Prokletí měsíce

Kapitola V. - V sídle

 Sotva jsem dosedla, odněkud docupitala ke mně další služebná s vozíkem občerstvením.

 „Dáte si kávu nebo čaj slečno?“

 „Raději čaj.“ odvětila jsem, trochu nervózně. Nebyla jsem zvyklá, aby mě někdo obskakoval.

 „Cukr?“

„Dvě kostky, děkuji.“ přikývla jsem hlavou a sledovala, jak služebná připravuje nápoj. Poté jej postavila přede mě a po mém poděkování se otočila a opět odešla z pokoje. Začínala jsem být nervózní. Snad za to mohl ten strohý a chladný prostor kolem mě, ale také se na tom dost podílel můj nedávný zážitek. Jakmile jsem si na to vzpomněla, v hlavě se mi začal celý výjev znovu odehrávat a viděla jsem to tak živě, jako bych ten děs znovu prožívala. Když jsem nad tím nyní uvažovala, bylo to tak neskutečné! Ale bohužel, skutečné to bylo až až.

Ze zamyšlení mě po nějaké době probralo až přibližující se klapání podpatků o podlahu. Vzhlédla jsem a spatřila jsem starostku, jak vešla do místnosti s ustaraným výrazem ve tváři, který se ale hned rozplynul, jakmile se vydala mým směrem.

 „Doufám, že prominete, že jsem vás nechala o samotě, ale potřebovala jsem si jen něco vyřídit.“ prohlásila vlidným tónem, když se usadila nedaleko mě.

 „To je v pořádku, paní Brooksová.“ ujistila jsem ji s rozpačitým úsměvem, ve snaze zakrýt tok svých myšlenek, který mě stále vracel k incidentu na náměstí. Pokus ale selhal, neboť se žena trochu zachmuřila.

 „Stále uvažujete nad tím, co se stalo?“ zeptala se vlídně.

 „Mám to stále před očima.“ hlesla jsem popravdě.

 „Ach, vy malá chudinko.“ šeptla žena a konejšivě mi stiskla ruku. „Nechcete mi říci, co jste viděla, co se vlastně stalo? Myslím, že by se vám ulevilo.“

 „Já... ehm... já vlastně ani netuším, co se stalo. Bylo to zvláštní a vše se seběhlo tak rychle...“ hlesla jsem s pohledem na své ruce v klíně.

 „Napijte se. Čaj by vám měl vrátit sílu.“ pousmála se starostka a přisunula ke mně blíže šálek čaje.

 „Děkuji.“ špitla jsem a vzala jsem si tedy hrníček do rukou a nepřítomně jsem jím otáčela a hřála si o něj prsty, neboť se mě opět zmocňoval chlad.

 „Má drahá, věřte mi,“ pronesla opět vlídně po chvíli mlčení žena, když jsem upila, „uleví se vám, když mi povíte o svém zážitku.“

 Vzhlédla jsem k ní a chvíli jí sledovala. V hlavě mi běželo, zda bych nejdříve neměla o incidentu říct šerifovi nebo jeho zástupci... Ale co? Došla jsem k názoru, že s Reagenem není řeč a tato žena je přeci jen starostkou města, a tak jsem se nadechla a spustila.

 Začala jsem od toho, jak a proč jsem šla tak pozdě do kanceláře redakce a skončila u příchodu šerifa a jeho zástupce, když jsem klečela u mrtvé dívky. Žena celou dobu pozorně naslouchala, a když jsem popisovala tu tajemnou postavu, která s obětí byla naposledy, měla jsem pocit, že na okamžik zbledla a výraz jí ztvrdl. Až když jsem dovyprávěla, tak jsem si uvědomila, že jsem ve svém příběhu vůbec nezmínila tu podivnou kvílící ženu. Chvíli jsem zvažovala, zda se o onom děsivém zjevu mám zmínit, ale nakonec jsem to zavrhla. Nechtěla jsem, aby starostka nabrala dojem, že jsem přišla o rozum.

 Když jsem po nějaké době umlkla, čaj jsem měla dopitý. V místnosti se rozhostilo ticho. Víčka mi začala těžknout a dlaní jsem si zakryla zívající ústa, ale pohled jsem neodvracela od mlčící ženy. Její výraz prozrazoval, že je duchem nepřítomna. Nad něčím přemýšlela a to něco jí trápilo.