Mé oči se nepletou I. - Vzkříšení

1. Ztracená

Poslední paprsky slunce obkreslily linii stromů, aby vytvořily krásné stíny, které nedovolovaly vzniknout odleskům paprsků od kapek rosy, jež se pomalu tvořily ve větvích stromů a nejen v nich. Slastně jsem nad tou krásou vzdychla, ale vzápětí se oklepala zimou, která přicházela s nadcházející nocí.

Bojácně jsem se rozhlédla po rozsáhlém lese, který mě obklopoval ze všech stran. Kam jen moje oko dohlédlo. Utrápeně jsem si povzdechla. Netušila jsem, kam teď mám jít. Na les se už velmi pomalu snášela noc a já tu neznala ani píď. Ani strom, prostě nic. Vůbec mi to tady nepřipadalo povědomé. Daleko horší bylo, že to nebyl les, na který jsem byla odjakživa zvyklá.

V našich lesích byl nepořádek, větve ležely tam, kde spadly, pokud je těžaři neodvezli nebo si je nevzali lidé pro zátop doma, ale nikdy na stromech nebyly obrovské trsy mechu, které z nich visely, až by se dalo říct, že je tam prostě někdo naházel.

Třela jsem si ramena. Naskočila mi z té zimy husí kůže. Avšak nepřipisovala jsem to pouze zimě. Byla jsem z toho lesa celá nesvá. Bloudila jsem tu už hodiny, a vůbec si nevěděla rady. Stále jsem se dívala nalevo a napravo, abych si oživila, alespoň nějakou vzpomínku na toto místo, ale ani ťuk. Prostě nic. Jenom prázdno a přede mnou neznámý les, ale nemohla jsem tu takhle bezcílně motat celou noc. Měla jsem poměrně slabou mikinu, díky čemuž se mi příliš nelíbilo, jak rychle s přicházející nocí teplota klesala.

Rozhlédla jsem se všemi směry a nakonec se vydala tím, kde bylo ještě dost světla a šlo se do kopce, kdybych náhodou nenašla cestu, třeba bych se mohla rozhlédnout do větší dálky. Opatrným krokem jsem se vydala podrostem rovnou za nosem a doufala, že mě to dovede k nějaké silnici mířící do civilizace nebo potkám někoho, kdo by mi poradil či pomohl.

Jak jsem se prodírala orosenou vysokou trávou a kapradinami, měla jsem po chvíli promočené rifle a zima se do mě zakusovala ještě hrozivěji. Les se zdál ještě víc nekonečný a mírné stoupání bylo pořád stejné. Světla hrozivě ubývalo a žádný náznak o blízké civilizaci jsem nenacházela. Začala mě zachvacovat panika. V lese jsem se ztratila jenom jednou a to ještě jako malá. Rodiče byli doma a já chtěla být se staršími dětmi, ale podcenila jsem svůj orientační smysl, jenže to byl vcelku malý les a brzy jsem vyšla ven, ale tenhle les se zdál nekonečný. Mohla jsem být uprostřed pustiny, kde nikdo není. Ani kdybych se ukřičela, nikdo by mě nenašel.

Naneštěstí ve mně převládl zdravý rozum, a začala jsem přemýšlet, jestli se tu nepohybuje nějaká divoká zvěř, zřejmě bych ji křikem vyplašila, ale na druhou stranu, co kdybych tím křikem k sobě přilákala něco, co by bylo nebezpečné?

V našich lesích mohl člověk narazit na zvěř, co by mu neublížila a raději by utekla, ale tohle byl les, který zřejmě ukrýval nějakou nebezpečnou zvěř, jako jsou medvědi, vlci nebo dokonce pumy, což mě přivedlo k myšlence, jestli jsem vůbec ve své zemi.

Začínala jsem ztrácet naději. Hlasitě jsem polkla a rozběhla se podrostem dopředu. Nehleděla jsem napravo, nalevo a prostě jenom běžela dál, kam mě nohy nesly. V zádech jsem cítila nepříjemný pocit, který se mi roztahoval po celé páteři a rozechvíval mi tělo. Naivně jsem si myslela, že když poběžím, že tím zvýším své šance dostat se k nějaké silnici.

Rázem mi bylo jedno, jestli svým zběsilým během na sebe upozorním. Chtěla jsem být z lesa co nejdříve pryč, ale to mi nebylo dopřáno. Nevšimla jsem si větve, pečlivě ukryté v kapradí a zakopla o ni a rozplácla se jak široká tak dlouhá. Půda byl tak měkká a mazlavá, že to vypadalo jako bahno, ale tak řídké to nebylo. Jenom půda smíšená s jehličím, nacucaná deštěm. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se zvedla a šla normálně dál. Nestalo se. Stěží jsem se zvedla, ale téměř okamžitě znovu klesla na kolena. Než jsem se podruhé vyškrabala na nohy, měla jsem oblečení provlhlé až na kůži. Zima mnou otřásla ještě víc. K tomu jsem byla od brady až po špičky bot špinavá. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtělo se mi brečet, ale pořád jsem si vtloukala do hlavy, že nesmím, že upadnu do letargie, která mě stáhne k tomu, že budu řvát jako malá holka, přilákám tím zvěř nebo prostě vysílením usnu a dozajista v noci umrznu. To jsem opravdu nechtěla, přála jsem být alespoň někde v teple.