property of wicked | tmr ✔

main role run

Spokojeně jsem si spinkala ve své pohodlné síti a zdál se mi krásný sen, ale potom tam začal znít nějaký otravný hlas.

„Abby, vstávej,” zkusil to něžně a v klidu, jenomže jsem byla moc ospalá na to, abych se pohla, nebo mu odpověděla.

Osoba to pořád zkoušela v klidu, ale já byla v polospánku. Nakonec tomu někomu zřejmě ruply nervy a začal mě lechtat.

„Ty grinde jeden! Proč mě budíš tak brzo?” vykřikla jsem ospale a zjistila jsem, že to je Minho.

„Trénink vzpomínáš? Jestli chceš být běžec, tak musíš vstávat brzo,” ušklíbl se.

„No jo pořád,” prokroutila jsem očima a neochotně vstala.

„Ale jestli chceš tak nemusíš, běžců máme dost,” řekl ironicky.

„Prosimtě, nemohl bys přece přijít o někoho tak úžasného jako jsem já, to přece víš,” mrkla jsem na něj a Minho se rozesmál.

„Máš pravdu, podle mě budeš jeden z nejlepších běžců.”

„A to se pokusím,” ušklíbla jsem se.

Když jsem provedla ranní hygienu — ne v moc hygienické koupelně — tak jsem se ihned vydala do kuchyně za sympaťákem Pánvičkou.

„Ahoj, bažo,” usmál se, oslovení bažo se mi dvakrát nelíbilo, ale nic jiného mi asi nezbylo.

„Čau, Pánvi,” pozdrav jsem mu oplatila, v co největší rychlosti jsem snědla svou snídani a vydala se za Minhem.

„Tak se do toho rovnou vrhneme.”
„Zatím třikrát oběhneš Plac,” myslela jsem si, že si ze mě střílí, ale s pouhým tak jo jsem se připravila běžet.

„Počkej, bažo, to byl vtip,” oba jsme se zasmáli nad mojí hloupostí.

„To je šumák, uběhnu to,” řekla jsem naprosto přesvědčeně, on na mě hodil nevěřícný výraz.

Po dvaceti minutách jsem měla svá tři kolečka uběhnutá, byla jsem sice zádýchaná, jako kůň, ale zmákla jsem to. Minho nevěřícně otevřel pusu.

„Bacha ať ti do tý pusy nevletí moucha.”

„Tak to byl zatím nejlepší výkon, půjdeš se mnou zítra do Labyrintu?” zeptal se s nadějí v hlase.

„Určitě,” oba jsme se usmáli, smích mě ale přešel hned, když jsem zjistila, že tohle nebyl konec tréninku.

Do oběda jsem ještě musela udělat několik cviků, mezi které patřili angličáky, dřepy, kliky a sedy, lehy.
Minho byl tvrdý trenér a dbal na kondičkou běžce, přece to nemůžou být žádný padavky, jako Pánvička promiň Pánvi..

Když ten teror, který Minho nazýval trénink konečně skončil, vydala jsem se na zasloužený oběd.

„Chci jídlo, něco k pití a už nikdy nechci trénink s tím frasným šílencem, co si říká Minho!” kluci, co byli v jídelně se začli hlasitě smát.

„Minho tě trápil?” zeptal se Newt vedle mě.

„Slabý slovo,” vydechla jsem

„Hele, zas tak hrozný to určitě nebylo, navíc, musíš mít kondičku, ne?” sedl si k nám Minho.

„Jo, ale už ten trénink nebude s tebou, nikdy!” vyznělo to spíš jako příkaz, kluci se stále smály.

„Fajn, příště tě trénuje Thomas,” na zmíněného jsem se podívala. Naše pohledy se střetli, po chvíli jsem ale musela uhnout, jinak by mě mohl poznat.

„Fajn.”

„Jo a tohle je Chuck,” Newt ukázal na malého kluka s kudrlinkami, moc dobře jsem ho znala. Bylo mi ho strašně líto...

„Abigail, těší mě.”

* * * *

Po cestě z jídelny mě doběhl Thomas.

„Hej, Abby,” křikl na mě.

„Připadáš mi povědomá, jako bych tě před tím znal, ” A kurva! Do Gallyho obočí.. tohle neměl vědět.

„Ou to je zvláštní, já takový pocit u tebe nemám. Hoď to za hlavu, stejně se to nikdy nedozvíme,” snažila jsem se to co nejvíc zamluvit.

„To je pravda, asi se mi to jenom zdálo,” mávl nad tím rukou. „Jinak ti mám od Minha vzkázat, že zítra brzo ráno jdete do Labyrintu, tak máš jít brzo spát, aby sis nestěžovala,” Thomas se zasmál, ale já se na něj uraženě podívala.

„Prostě jenom nenávidím vstávání, ale na běh se těším,” ušklíbla jsem se, chvíli jsme tam tak stáli a když jsem měla podezření, že mě chlapec poznává, tak jsem se rozhodla ho plácnout po rameni.
„Máš ji!”