ANNA✔️(2. díl HS fanfikce)

12.

18:55, pokoj číslo 18, Karolínská nemocnice

~Olivia~

Probudím se v neznámém prostředí, okolo mě jsou všemožně bzučící přístroje a z těla mi proudí několik hadiček. Důvod proč jsem se ocitla na nemocničním lůžku stále najít nedokážu. Mám úplný výpadek, pomalu nevím co jsem dělala před touhle...nehodou? Nebo co se vlastně stalo? Na to už odpovědět nedokážu vůbec. Takže si to vezmu znovu, co mi ještě v paměti zůstalo: Jmenuji se Olivia Stonesová, momentálně jsem v Severní Karolíně kvůli budoucímu studiu na vysoké škole, mým otcem je Reed Styles, matka Felicity Stonesová, vyspala jsem se se svým nevlastním bratrem a..., zarazím se pohledem u menšího křesílka v rohu, kdosi tam sedí, vypadá dost vyčerpaně, což dokazuje tiché chrápání. Dlouhé vlasy má spadané do obličeje a na tváři neklidný výraz i v tom spánku. Je to Harry, ale co on tu dělá? Ví o mě vůbec ostatní?

,,Harry?" pokusím se trochu zvýšit hlas. On sebou rychle cukne a okamžitě se otočí k nemocniční posteli. ,,Olivio? Konečně ses,..to je teď jedno, jsem rád, že jsi zpátky..Všechno bude v pořádku, dobře? Necítíš se nějak špatně, nebo tak?" upřel na mě ty svoje zelenkavé jiskřičky a okamžitě zmáčkl malý čudlík, který byl namontován jen pár metrů od pelesti, pak už se nade mnou netrpělivě ošíval a úšklebky se snažil zakrýt svoji radost. ,,Ne, jen se mi trochu motá hlava, proč jsi tu sám? Kde jsou ostatní? Mohla bych si zavolat?" vychrlila jsem na něho tolik nevyřčených otázek, že by to zavařili mozek snad každému člověku. ,,Už tu byli, jenom jsem tu byl jako dozor.." hlesne, čímž naznačí, že nechce rozebírat, proč byl celou dobu v tomhle pokoji. ,,Co se týče toho telefonu, měla bys být v klidu, už jsem zavolal zdravotníky, přece jenom neměla jsi jen tak nějakou příhodu. Takže, už nejspíš půjdu, ale kdyby cokoliv..pořád se motám v Severní Karolíně a navíc, teď to nebude ani zas tak komplikované, kousek od nemocnice jsou patrové apartmány- jsem tady přibližně do minuty, ani ne." posledně mě sjede nevěřícně pohledem a pomalu vykročí ke dveřím. Nenechám ho odejít bez odpovědi na jednu nejzáhadnější otázku, která mě momentálně tíží. ,,Harry? Proč po to všem, jsi přece jenom byl u mého lůžka a hlídal v křesle?" zarazí se v půlce cesty a pomalu se obrátí: ,,Nevlastní sestra je nevlastní sestra, navíc jsme chtěl být nějak užitečný, byl jsem taky jediný z rodiny, kdo byl přímo na místě, takže...všechno se dozvíš, teď už se nech obskakovat lékaři." Teď už s jistějším krokem z místnosti vyjde. Hned co se o nich zmínil se nahrnula skupinka bílých plášťů s vozíčky dvoukřídlými dveřmi. Oči se mi zavřou únavou, která mě najednou přepadne a moje tělo pomalu usíná nad hlavami celého týmu mediků.

Objevím se na divokém moři, pod nohama cítím surfařské prkno, které samo bez jakékoliv mojí námahy pluje po vlnách. Nade mnou svítí teplé slunce, okolo pláže skáčou delfíni. Všechno je tak krásné, podívám se za horizont, nic lepšího snad být nemůže. Ten typický voňavý mořský vzduch, šplouchající voda, příjemné šimrání zad od paprsků té rozžhavené koule na obloze. Pár metrů opodál si užívá krásného dne také další surfař. Je rozhodně zkušenější než já, prstýnkové vlasy mu vlají ve větru jako splašené. Pojedu se za ním podívat blíž, třeba mi ukáže, jak zvládnout nějaký trik. On ale začíná něco nesrozumitelného křičet. Voda se totiž rozbouřené na tolik, že není slyšet ani racka. Očima těkám ze strany na stranu, ve snaze najít nějakou hrozbu. Nikde, nic, jen se k nám blíží o trochu větší vlna. Pokusím se vyhnout největšímu přívalu, ale to už padám na levobok. Moje tělo se stává těžším a těžším, klesání ke dnů jako nějaký kámen. Už není větší zpět, nejspíš umřu..ten mrazivý pocit bezmocnosti mi proběhl po celém těle. Když v tu se kolem mě rozčeří hladina, potom mě něco začne vytahovat nahoru na vzduch, zpět na Zem. Celá zpocená se vzbudím, tentokrát už v křesle nikdo nesedí, což bych možná ocenila, ale jak jsem si všimla na nástěnných hodinách, měly by být dvě hodiny ráno. Kdo by tu tak posedával? Aniž stihnu dokončit myšlenku zaskřípou panty, někdo sem jde.