My friend ghost ✔

23. kapitola

„Klid. Poslal jsem za ní Arthura.“ zašeptal jsem. Konečně se uklidnil. Rozloučil jsem se a šel zpátky za rodinou, poslouchat tu nudnou historii naší rodiny.

*******************

* Z pohledu Ann * (pusťte si písničku... ;))

Všechny dárky jsem důkladně zabalila do balícího papíru s vánoční tématikou a popsala je. Rodiče přijeli domů někdy okolo 15 hodin a 10 minut. Měli štěstí, že o večeři se postaral Nick se svou snoubenkou Sarou. Přijet by měli i prarodiče, ale netuším kdy. Moc často je nevidím a bylo by super, kdyby aspoň na vánoce přijeli.

Důvod, že si dárky dáváme večer a ne ráno je samozřejmě čistě pracovní. Rodiče pořád pracují a volno si berou jen málo kdy. A tím pádem se ze slavnostního obědu stává večeře. Mnohokrát se mi stalo, že jsem byla s Nickem doma na Vánoce úplně sama. Rodiče Vánoce nijak neřeší. Prý je to svátek jen pro obchodníky, kteří vydělají na lidech, kteří koupí hromadu dárků a děti z toho mají zisk, protože nemusí do školy. Já a Nick Vánoce úplně zbožňujeme. Je to svátek radosti, který by si měl každý užít se svými nejbližšími.

Převlékala jsem se do slavnostního oblečení a upravovala se. Chci vypadat aspoň trochu k světu. Prohlédla jsem si všechny doplňky, které jsem měla. Sáhla jsem po stříbrných dlouhých náušnic a po řetízku s křížkem, který mi dal Arthur. Zapnula jsem ho na krku a v tu dobu se domem rozezněl zvonek. Vyšla jsem z pokoje a už křičela „Jdu otevřít!“

Otevřela jsem dveře a tam stála babička s dědou. Usmívali se od ucha k uchu, když mě uviděli. Obletovala je Ily. „ILY! Přestaň! Neskákej!“ marně jsem se snažila, naštěstí prarodičům Ily nevadila. Pozvala jsem je dál.

„Ty jsi tak vyrostla Ann!“ zvolala babička a objala mne. Já jí objetí opětovala a dovedla je až do obýváku. Všichni se pozdravili a konečně mohla přijít na řadu slavnostní večeře.

Rodiče s kamennou tváří rozbalili dárek a slušně poděkovali, zato já a Nick jsme s radostí otevřeli každý dárek určený pro nás.
Rodiče už šli spát a Nick se Sarou se šli projít. Já měla za úkol prarodičům ukázat pokoj pro hosty.
„Dobrou noc dědo, dobrou babi.“ usměju se a zavřu dveře. Jdu do obýváku a posadím se na pohovce. Pravou rukou jsem chytila řetízek od Arthura. Přemýšlela jsem. Do obýváku vešla babička a posadila se vedle mě. Chvíli mě sledovala. „Je pěkný. Od koho jsi to dostala?“ zeptala se. „Od Arthura.“ podívám se na ní. „To je tvůj kluk?“ zeptá se mě se zájmem. „Ne... je to jen kamarád... ani ho pořádně neznám. Mia mě s ním seznámila teprve včera.“ zamračila jsem se. „Ach tak. Víš, o něčem jsem si s tebou chtěla promluvit. Dozvěděla jsem se, že jsi přijela z nemocnice a byla jsi dokonce i v kómatu...“ odmlčela se. „Nestalo se ti od té doby něco divného? Nebo, neviděla jsi někoho, kdo už na světě není?“ zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, kam s tím směřuje. „Babi. Ty snad mluvíš o duchách? Protože jestli jo, nechápu proč se o nich bavíme až teď, když duchy vídám už od mala.“ řekla jsem jí narovinu. „Jak... proboha, jak je to možné? V rodině žádného lovce duchů nemáme...“ protočila jsem oči v sloup. „Babi, neboj se. Celou dobu to byl Mikey a ten mi se svojí kamarádkou pomáhal, když mě začala terorizovat ta ženská...“ 

„Mikey? To myslíš Michaela?“ zmateně se mě ptala. „Ano mám namysli Michaela, proč?“ babička se zamračila. Něco mi tu nehraje. „A ten Arthur je živý, že ano?“ ptala se opatrně. „Ne, přiletěl z Marsu, panebože... jistě, že je živý!“ krátce přikývla a vstala.

„Babi?“ podívala se na mne. „Když jsem se Arthura dotkla, dostala jsem elektrický šok. Znamená to něco?“ tvářila se překvapeně. „Myslím, že tě kamarádi mají opravdu rádi a chtějí tě udržet naživu, ať se děje cokoliv.“ usmála se a šla do svého pokoje. Jenže já to tak nemohla nechat. Rychle jsem jí dohnala a chytla za ruku. „Babi, prosím tě, co to znamená?“

„Ten kluk si tě dal pod ochranu. Musí jistě patřit do rodiny velmi silných lovců duchů, protože jiní to neumí. Jsi s ním částečně spojená, když tě bude potřebovat najít a chránit tě, bude vědět, kde jsi. Ale věř mi, že jestli on bude mít z duchů, kteří se ti začnou zjevovat, špatný pocit, měla bys mu věřit. Udržuj si ho nablízku moje milá. A teď mě omluv. Jsem unavena a chtěla bych jít spát.“ stojím tam, jak přikovaná k zemi. Nemohu se pohnout. 

******************************

Ahoj, tak tady je další kapitola.. :) juchuuu stihla jsem jí přidat ještě dneska, i když jste jí čekali dřív... nějak jsem to nestíhala, ale podstatný je, že je tu.. :)) :D doufám, že vám touhle kapitolou aspoň zlepším náladu... :)))

A děkuju za komentáře a vote :))) jste fakt úžasní... ♥