Survive! ✔

I kept my promise

(splnil jsem svůj slib)

Kvůli dnes nezvyklé dobré náladě (asi kvůli tomu počasí), jsem se rozhodla udělat takový den aktualizace.
Užijte si novou kapitolu i u Sport Campu a u nové knihy.

,,Tsukki..vzbuď se" Ucítil jsem, jak se mnou někdo jemně třese. Rozlepil jsem víčka a pohled se mi tak naskytl na Sugawaru, který se na mě usmíval.

,,Co se děje?" Pomalu jsem se posadil a unaveně si protřel víčka.

,,Jsme tady..jsme v bezpečí" Rozšířili se mi zorničky. Dokázal jsem to Kuroo.

Pomalým tempem jsme jeli ještě chvíli, než jsme úplně zastavili. O  pár okamžiků později se otevřeli dveře, které nám dali možnost spatřit venkovní světlo, což bylo po tmě docela nepříjemné. Venku stáli ozbrojení vojáci, kteří nás po vystoupení rychle zkontrolovali, zda nemáme na sobě něco ve tvaru kousnutí, ale všichni jsme byli čistí.

Odvedli nás do velkého stanu, kde jsme stanuli před postarším mužem, který byl nejspíš kapitánem této jednotky.

,,Děti jako vy, nám neustále ukazují, jak umí být ve vážných situací statečnější a vytrvalejší, než u mnohých dospělých" Díval se na nás s uznáním a smutkem v očích. ,,Museli jste si toho jistě spoustu prožít a po cestě musíte být unavení, hned jak odsud odejdete budete odvedeni na zdravotnické oddělení, kde se o vás postarají a poskytnou vám pomoc..nejspíš to teď ode mně bude kruté, ale potřebuji od vás laskavost, pokud jsme cestovali s někým, kdo už není mezi námi a znali jste jeho celé jméno, byl bych velkým dlužníkem, kdyby jste mi ho sdělili..snažíme se najít rodiny a příbuzné, případně je o smrti blízkého informovat" Musel jsem to udělat, stejně jsem chtěl jeho tělo dostat do bezpečí. Všechny jejich těla. 

,,My čtyři jsme od začátku cestovali spolu, tak pokud nevadí, promluvím za nás všechny" Ozval se z kraje Daichi a kapitán ho jen letmým úsměvem pobídl. ,,Chikara Ennoshita a Ittetsu Takeda" Nasucho jsem polkl. Jen dvě.

,,Alisa Haiba" Zašeptal tiše Lev. Jeli ji zachránit a k ničemu to nebylo, soucítil jsem s Levem. Yaku naznačil, že cestoval s ním a tak se pohledy obrátili na posledního. Na mě.

,,Yamaguchi Tadashi, Kenma Kozume, Akaashi Keiji, Bokuto Koutarou..a..a..Kuroo Tetsurou" Při posledním jméně mi sjeli slzy. Připadal jsem si, jako kdyby kdokoliv v mé přítomnosti měl umřít. Jako kdybych byl prokletý.

,,Nelituj mrtvé chlapče, děkuj jim..děkuj jim za možnost, že udělali všechno proto, aby jsi tady ty mohl stát..žij svůj život pro ně..žij tak, aby nikdy nemuseli litovat toho, že to udělali" Ruka kapitána mi spočinula na rameni a v jeho očích byla vlídnost. Jen jsem si setřel slzy a přikývl jsem. Měl pravdu. Kuroo si přál to samé.

A já mu dal slib. 

________________________________________

,,Tsukki..?" Uslyšel jsem tichý, sípavý hlas, který mi byl však dobře známý.

,, H-hinato?" S překvapením jsem se otočil a pohlédl do očích oranžovlasého spoluhráče. Následně jsem byl zasažen jeho pevným objetím. Neodtáhl jsem ho od sebe, neměl jsem blbou připomínku, jako tomu bývalo vždy. Místo toho jsem ho objal nazpět a poslouchal jeho bolestné vzlyky, ani já jsem od nich neměl daleko.

Pohlédl jsem na místo, odkud Hinato přiběhl a zahlédl jsem tam sedět ještě Oikawu s Iwaomim a hned vedle bylo tělo, přes které byl přehozená přikrývka. Bylo mrtvé. S poznáním jsem bolestně zavřel oči, znal jsem si boty.