Army Bullshit [CZ]

41. část - Kdo by to do tebe řekl?

Však co by se asi tak mohlo pokazit, že? Už tak jsme byli lhostejní jeden k druhému a nemyslím, že cokoli, co se dneska stane, by mohlo tuhle naši situaci nějak změnit.

Opatrně jsem vstoupila na chodbu a okamžitě se střetla s Harryho pohledem. Zády se líně opíral o šedou zeď hned vedle dveří od mého pokoje, ruce měl překřížené na hrudníku a obličej pootočený směrem ke mně.

„Ahoj," zamumlal trochu nervózně a jednoduchým pohybem se odlepil od zdi. Měl na sobě modrou košili s jemným světlým vzorem, zastrčenou do tmavých čistých kalhot, kolem kterých měl pevně obmotaný hnědý, poměrně výrazný pásek.

Násilím jsem donutila svou spodní čelist, aby v údivu nespadla až na zem, a na místo toho mu pozdrav oplatila lehkým „Ahoj." Jeho oči, úplně stejně jako ty moje, prohlídly každou část mého oblečení, a v momentě kdy se vrátily zpátky k mému obličeji, plápolaly mu ve světle zelených duhovkách ty známé jiskřičky.

„Sluší ti to," pousmál se.

„Kéž by," utrousila jsem tiše a cítila, jak se koutky mých rtů lehce zvedají nahoru. Pociťovala jsem nepříjemnou potřebu otočit se k němu zády a jít se převléct do těch nejlepších šatů nebo sukně, co bych našla. On vypadal úžasně. Dokonce si i obléknul košili a já na sobě měla obyčejné kraťasy. „Ale děkuju," dodala jsem s polovičním úsměvem. On vzápětí kývnul hlavou směrem ke konci chodby a já jen nenápadně přikývla. Zavřela jsem za sebou dveře a s poměrně dost upocenýma rukama se po jeho boku vydala k východu ze školní budovy.

Nastalo mezi námi podivné ticho, ale nadá se říct, že by mi to nějak závratně vadilo. Dva dny jsme spolu prakticky nepromluvili, takže nebylo, čemu se divit. Všechno, co naše rozhovory v posledních dvou dnech obsahovaly, byly rozkazy a popřípadě nějaké odpovědi. Chybělo mi, jak mě v noci hladil po vlasech, a chyběla mi jeho vůně a chybělo mi jeho teplo... a chyběl mi on. Ale i přes to všechno jsem pořád nebyla ochotna zapomenout na to, co všechno mi řekl.

Když jsme v tichosti došli až před skleněné východové dveře, zachytila jsem koutkem oka, jak mě upřeně pozoruje. Než jsem se stihla zamračit, nebo se dokonce zeptat, proč na mě tak kouká, vytáhnul ze zadní kapsy klíče. Nechápavě jsem přivřela oči k sobě a zahleděla se na jeho dlouhé prsty svírající svazek klíčů.

„Mám na víkend vypůjčené Zaynovo auto, abychom nemuseli jet na motorce," ušklíbnul se, moc dobře si uvědomujíc, jak strašně moc jsem nesnášela motorky a všechno, co s nimi bylo třeba jen úzce spojeno.
„Děkuju, bože," zašeptala jsem sama pro sebe a střelila po něm širokým úsměvem. „Ale pamatuješ si, jak jsi říkal, že neumíš řídit auto vpravo?" zeptala jsem se poměrně chraplavým hlasem, zatímco jsme dál kráčeli k jedinému autu na parkovišti.

„Pamatuju," přikývnul a rukou si vjel do krátkých hnědých vlasů, které se mu na koncích jemně kroutily kolem obličeje. Ve tvářích mu svítily dva ďolíčky, oči se dívaly k zemi a já pomalu začínala zapomínat na všechny důvody, proč jsem na něj byla kdy naštvaná. Nemohla jsem uvěřit, že tenhle člověk, co tu byl právě teď se mnou, by byl schopný na někoho vůbec zvýšit hlas. Neustále se culil a nenápadně ke mně sjížděl pohledem, přičemž si určitě myslel, že si toho snad nikdy nevšimnu. „Přemluvil jsem Zayna, aby mě to naučil."
„Jen tak? Smí se to vůbec?" uchichtla jsem se.

„Je mi jedno, jestli se to smí nebo ne," odseknul a nenápadně nade mnou protočil oči v sloup. Hned na to mu ale zase zacukalo v tváři a on se neubránil dalšímu úsměvu. „Hlavně, že to umím."

Ušetřila jsem si další kousavou poznámku a raději se zastavila před velkým černým autem. Harry natáhl ruku přede mě a hbitě pro mě otevřel dveře spolujezdce.