Deal with it

Prolog

,,  Tady je to skvělý ,"rozhlédla jsem se. Mincovna byla obrovská a strop vysoký. Přesně jak to táta před smrtí popisoval. 

,, Jednou tam běž, Sadie. Až tam budeš, mysli na mě ," pohladil mě po tváři. Jeho oči byly mrtvé a ruce ledové. Je to blízko, Smrt už je skoro tu. ,, Jsi moje šikulka, mám tě rád, dceruško ," 

,, Já tebe taky ," šeptla jsem s pláčem a stiskla jeho ruku. Už je po všem, Smrt zaťukala na dveře a vzala si pro co si šla. Tátův život. Je mrtvý. Naposledy vydechl. Nic ho nevrátí.

Dnes jsem tu na školní exkurzy. Poslední školní ročník, poslední skvělý výlet, tak to řekla naše učitelka. Byl to dobrý nápad ale jako poslední výlet bych to nevolila. Jsou lepší, originálnější místa na poslední školní výlet. Mohli jsme vyrazit třeba na dva dny do Británie, ne na exkurzy. Škola je ale škola, co víc na to říct. 

,, Zde je ..." ale to už průvodkyně nedořekla. Vše bylo tak rychlé, až moc rychlé. Lidé křičely, snažily si zachránit holé životy, volat Policii... Nic z toho se ale nepodařilo. Slyšela jsem plačící ženy, ječící děti a dupot nohou. 

,, Paní profesorko !" zakřičela jsem. ,, Hazel !" volala jsem na mé kamarádky. 

,, Sadie ! Sadie tady jsem!" mávala na mě ode dveří. Běžela jsem za ní, abych jí pomohla ale jedna žena které vyděšeně probíhala okolo jí uhodila do hlavy a Hazel se skácela k zemi. 

,, Hazel !" strkala jsem do lidí abych se ke své kamarádce dostala co nejrychleji. Ležela na zemi s natrženým koutkem a pod hlavou měla trochu krve. Rychle jsem jí převrátila na bok a ona vykašlala trošku krve . ,, Tak je to správně, plivej tu krev ať se jí neudusíš ," pochválila jsem jí a zjistila proč měla krev pod hlavou. Měla tam říznutí. Když spadla, řízla se o prasklou kachličku. I přes to že mě mamka učila první pomoc, nevěděla jsem co dělat. Ovládla mě panika a strach. Někdo stál na velkých schodech vévodících místnosti. Měl masku a červenou kombinézu s kapucí. Klečela jsem u Hazel a zrychleně dýchala. ,, Klid, Hazel oni nám pomůžou a brzy budeme zpět ve škole ," snažila jsem se jí uklidnit. Nemohla jsem znít přesvědčivě, sama jsem se třásla strachem. Ten na schodech začal scházet dolů. Všichni ztuhly. 

,, Do řady ," přikázal. Všichni ho poslechly, jen já stále klečela u Hazel. ,, Pro tebe to platí též ,"  řekl. 

,, Nemůžu jí tu nechat samotnou, má krvácející ránu na hlavě ," vzhlédla jsem k němu. Sálala z něj autorita a já to cítila. 

,, O to se postaráme, do řady ," kývl k ostatním. Naposledy jsem Hazel pohladila po hlavě. 

,, Bude to dobrý ," šeptla jsem k ní. Jistě že nebude, ale co jí mám říct ? Postavila jsem se vedle jedné starší paní která se strachem třásla jako osika a plakala. Stiskla jsem její ruku. ,, Nebojte se" zašeptala jsem. Prudce se ke mě otočila. 

,, Jste tak mladá a možná zemřete ," promluvil muž vedle ní, zřejmě manžel. 

,, Nikdo nezemře, věřte mi ," usmála jsem se.  Nevěděla jsem jestli někdo zemře či ne, nevěděla jsem nic. Jediné co jsem věděla, a čím sem se řídila byla slova mé matky které mi pořád opakovala. 

,, Udržuj si chladnou hlavu v případech kdy všichni panikaří. Nikdy nepanikař, pokud nemusíš. Ozvy se, když musíš. Miluj, pokud to tak cítíš. Zapoj hlavu, zlato, jsi vůdce. Vždy jsou dvě strany, jedna má vůdce a druhá ne, buď vůdce té co ho ještě nemá"

Buď vůdce.

,, Vaše mobilní telefony dejte do košíku ," obcházel nás další maskovaný. Tentokrát pravděpodobně žena. Hodila jsem tam ten svůj. ,, Heslo a jméno ," řekla.

,, 27463 ,"  řekla jsem heslo od svého telefonu. Až se odsud dostaneme, změním si ho poznamenala jsem si v hlavě. Ta co telefony vybírala si ho zapsala na papírek. 

,, A jméno ?" ani ke mě nezvedla pohled. Nepromluvila jsem. Proč je to vlastně zajímá ? Do čeho se tím zapletu ? ,, Tak mluv !" zvedla hlas. Cukla jsem sebou leknutím a poté vyrovnala záda. 

,, Sadie Singerová"