Prokletí měsíce

Kapitola II. - Inspirace

 „Co nějaké novostavby ve městě?"

 „Tady žádné nejsou." tak přesně takovou odpověď jsem slyšet nechtěla! Z toho by vyplývalo, že si mě nechal někdo sledovat. Dokonce jsem si vzpomněla na aférku, která mě potkala před pár lety, kdy se do mého bytu vloupal nějaký fotograf pracující pro nejmenovaný bulvár, který měl za úkol shodit a narušit soukromí neznámějších a nejoblíbenějších osobností v New Yorku. Dodnes jsem nepochopila, proč si za svůj cíl vybrali mě, ale postarala jsem se s pomocí svého někdejšího šéfa o to, aby se časopis stáhl z prodeje. A případ se dokonce dostal až k soudu a byl úspěšný! Celá redakce bulváru byla zrušena, přesto se však bohužel několik jejích výtisků nepovedlo z prodeje sundat a tyto výtisky pronikly do světa. A proto jsem si nyní pohrávala s myšlenkou, zda jeden z těchto výtisků se nedostal do rukou toho, který se postaral o můj byt. Ano, muselo to tak být! Žádná jiná možnost neexistovala.

 „Jste v pořádku?" otázala se opatrně má návštěvnice, ale přesto jsem sebou leknutím trhnula.

 „Ano." zareagovala jsem pohotově... možná až moc, dle výrazu sekretářky. „Slečno Wilsonová, před chvílí jste říkala, že vás posílá pan Hoosting..."

 „Vlastně jsem říkala, že ne tak docela." opravila mne žena. „Ale i tak by se to dalo říct."

 „Stalo se tedy něco?" otázala jsem se, neboť v jejích odpovědích jsem se ztrácela.

 „Pan Hoosting se obával, že jste odjela z města."

 „Odjela? Proč bych měla?" podivila jsem se.

 „Do redakce od vás ještě nedorazil jediný článek..."

 „Ach tak," přikývla jsem a rozsvítilo se mi. „Mám již něco rozepsaného..."

 „Nebo jste odjela ze strachu." pokračovala žena aniž by si všímala mé odpovědi. Avšak já slyšela jí.

 „Ze strachu?" podívala jsem se na ní překvapeně a položila jsem hrnek, ze kterého jsem upíjela, na stůl. „Čeho bych se měla bát?"

 „No, víte... Každý před vámi z města odjel do pár dnů. Vlastně jim to ani nikdo za zlé neměl..."

 „Počkejte!" zarazila jsem švitořící ženu. „Vysvětlete mi, proč bych se měla bát? Co vyděsilo ty lidi, že město opustily?"

 „Vy jste o tom ještě neslyšela?" překvapeně na mě zamrkala žena.

 „Jinak bych se vás neptala." pozvedla jsem prozíravě jedno obočí, ale pak si svou kousavost uvědomila. „Můžete mi říct, proč ti lidé odjeli?" pronesla jsem opět vlídnějším hlasem.

 „Kvůli vraždám." odvětila po chvilkovém zaváhání žena, jakoby uvažovala, zda o tom má vůbec mluvit. Na chvíli jsem ztratila překvapením řeč.

 „Kvůli vraždám?" vysoukala jsem ze sebe zaraženě. Žena se zdála být stejně ohromená, jako já.

 „Jen těžko se mi věří tomu, že jste o tom ještě neslyšela."

 S myšlenkami někde jinde jsem přikývla. „Moc jsem se do řeči s obyvateli nehrnula." Žena mě zamyšleně sledovala.

 „Omlouvám se, že jsem to na vás takhle vybalila, jen jsem myslela..." nepřítomně jsem přikývla. Žena se na chvíli odmlčela a zadívala se bokem, než se opět pohledem vrátila ke mně. „Abych to uvedla na pravou váhu, tak... no... jak jen to říct," zamyslela se a dle jejího nervózního otáčení hrnku s čajem bylo znát, že pozice, do které se sama dostala, jí není zrovna příjemná. „Dalo by se říci," pokračovala nakonec, „že se v našem městě dějí občas... podivné věci."