Prokletí měsíce

Kapitola II. - Inspirace

 „Dobrý den, slečno Braxtonová." oslovila mne žena na prahu mého bytu.

 „Á, slečna.... Wilsonová?" zapátrala jsem v paměti po jménu. „Dobrý večer." mé překvapení nebylo v nejmenším hrané. „Stalo se něco? Posílá vás pan Hoosting?" jiná možnost, proč by mě tato pohledná tmavovláska vyhledala, snad ani neexistovala.

 „Ne, to ne... I když vlastně možná ano. Ale to není úplně ten důvod!" zakoktávala se žena. Nechápavě jsem jí sledovala a obočí mi mírně vyjelo vzhůru. Slečna Wilsonová pozvedla nervózně ruce. „Přinesla jsem vám něco na uvítanou." teprve nyní jsem si všimla koláče, který žena držela. „Já vím, určitě si říkáte, že to trapně absolvuji až po týdnu vašeho pobytu ve městě. Asi to není..."

 „Ne, ne. V pořádku. Je to od vás velice milé." vrtěla jsem hlavou a trochu se vzpamatovala. Byla jsem poněkud jejím gestem vyvedena z míry. Nikdy pro mě nikdo nic takového neudělal. Od ženy jsem si vzala, možná trochu prkeně, nabízený koláč. „Děkuji. Vypadá krásně. Já jen... nejsem zvyklá na takové... formality." hlesla jsem nakonec pravdu s omluvným pousmáním.

 „Ach tak. Omlouvám se, zda jsem vás uvedla do rozpaků." vyhrkla ihned žena omluvu. „Nebudu vás nadále již rušit."

 „Počkejte!" zavolala jsem za ženou, která se chystala k odchodu. „Nechtěla by jste jít dál? Na koláč? Já ho sama nesním." prohodila jsem mírně v legraci s pousmáním a doufala jsem, že nezním příliš hloupě. Nikdy jsem nic podobného ještě neudělala.

 „Ráda." usmála se nakonec po krátké chvíli žena ostýchavě a po mém pobídnutí kolem mě vešla do bytu.

 „Prosím, kabát si pověste u dveří a na nohy si půjčte papuče, ať se nenachladíte. Jsou v posledním šuplíku ve skřínce pod vázou!" dávala jsem ženě instrukce, zatímco jsem nesla koláč do kuchyně a jala se ho servírovat pro dva. „Dáte si něco k pití?"

 „Stačí vodu."

 „Vodu?" podivila jsem se a nakoukla do chodby. „Ta není příliš vhodná k jablečnému koláči." podotkla jsem s úsměvem, když žena vstoupila do kuchyně v jedné z mé domácí obuvy. „Co čaj?"

 „Tak tedy brusinkový, pokud smím prosit."

 „V tom případě máte štěstí. Jiný čaj ani nepiji." to byla svatá pravda. Žádnému jinému čaji jsem po léta nepřišla na chuť. „Prosím, posaďte se."

 „Děkuji." hlesla žena a váhavě usedla na jednu ze židlí. Zatímco jsem dala vařit vodu, nespouštěla jsem oči z návštěvnice.

 Když teď seděla u stolu, zdála se být mladší, než jsem odhadovala ve dne mého příjezdu do kanceláře ředitele. Dlouhé hnědé vlasy ji spadaly po zádech až k bokům. Na sobě měla pohodlné domící volné tepláky okrové barvy a tmavě modré tílko, které podtrhovalo stejně modré oči, kterými se rozhlížela kolem. Postavu měla dokonale tvarovanou s výraznými ženskými křivkami a obličej stejně půvabný. Byla vhodnou kandidátkou pro Miss World.

 „Máte krásný byt." prohlásila po chvíli ticha, čímž mě přivedla zpět na zem ze zamyšlení. Voda právě dovařila.

 „Děkuji." Nalila jsem vařící vodu do dvou hrnků s čajem a odnesla je ke stolu, kde seděla žena, když mě napadlo, že snad nadešel správný čas hledat odpovědi na mé otázky. „Je opravdu pěkný." prohodila jsem, jakoby nic. „Řekla bych dokonce, že je podle mého gusta, ale podobných musí být ve městě zajisté více."

 „To si nemyslím." zavrtěla návštěvnice hlavou, zatím co si dávala do čaje kostky cukru. „Sice jsem viděla jen pár domů zevnitř, ale ani jeden nebyl vybaven tak, jako váš byt."