Taste | Woosan

im sorry...

Angst

Je to jen kraťučké scenario, pov si můžete domyslet <3

:｡･:*:･ﾟ'★,｡･:*:･ﾟ'☆

Odpusť. Odpusť mi mou nevědomost, moje přehlížení, moji sobeckost. Odpusť mi, že jsem celou dobu hleděl jen na sebe. Teď už vím, že to byla zásadní chyba.

Ty jsi tu pro mě byl vždy, kdykoliv jsem potřeboval obejmout, byl jsi tou náručí, která si mě přitáhla. Byl jsi tím světlem na konci tunelu, byl jsi mým domovem.

Dokázal jsi mě z breku rozesmát, dokázal jsi mě milovat jak nikdo jiný, dokázal jsi mě donutit cítit se milovaný.

Díky tobě jsem se přijmul takový jaký jsem, a nehledal jsem na sobě chyby tak, jak předtím. Našel jsem se, našel jsem svou podstatu, jen díky tobě.

Tak proč jsem byl tak slepý? Proč jsem neviděl, jak ti z očí mizí jiskra, jak je tvůj úsměv prázdný, jak jsi býval odtažitější?

Byl jsem natolik zaslepen změnou, kterou jsem, opět díky tobě, prošel?

Myslel jsem si, že je vše v pořádku. Já se cítil šťastný, tak jsem myslel, že ty také. Pořád jsi se mnou vtipkoval, smál se, trávil se mnou čas.

Kdybych ho však mohl vrátit, vrátil bych se do doby, kdy jsem tou změnou procházel.
Všímal bych si detailů, všímal bych si každé maličkosti, která by se s tebou stala. Alespoň bych se pokusil.

Bohužel, čas vrátit nemůžu, můžu jen vzpomínat na to, jak slepý jsem byl, a můžu jedině zpytovat svědomí.

Jak tě znám, vím, že kdyby jsi tu byl, řekl bys mi, že jsi v pořádku, že se nemám vůbec bát. Jenže tentokrát bych věděl, že mi lžeš, že se snažíš mě jen utěšit.

A kdybys mi to tehdy řekl, uvěřil bych ti. Jenže nejhorší na tom je, že já nic nepoznal, ani jsem se nezeptal.
Nikdy jsem se nezeptal.

A proto jsem byl tak v šoku, když jsem tě po odpolední směně viděl ležet ve vaně se studenou vodou, a s prázdnou lahvičkou od uspávacích léků v ruce.

Nevěřil jsem tomu, co vidím.

Kluk, který tu pro mě vždy byl. Kluk, který můj život dělal lepší. Kluk, kterého jsem miloval nade vše, ležel mrtvý přímo přede mnou.

Zlomil jsem se. I přesto, že jsi mi ve svém dopisu na rozloučenou napsal, že to není moje chyba, že jsem to nejlepší, co tě kdy potkalo, jsem věděl, že jsou to opět jen slova vyřčená do prázdna. Byly to opět lži.

A já tehdy nevěděl, nic mi nedocházelo.
Zlobil jsem se na tebe, říkal jsem si; ,,Proč mi nedal žádné náznaky? Proč mi nic neřekl?"

Jenže jak čas plynul, začal jsem si vše pořádně uvědomovat. Nikdy to nebyla tvá chyba.

Až po čase jsem si uvědomil, že tvá tvář hasla, že tvé oči byly čím dál prázdnější, a že ses tak tak držel, abys pro mě byl oporou.

A tak si říkám, když ty ses dokázal tak držet, jak to, že jsem to nedokázal já? Proč jsem to tehdy neviděl? Proč jsem tehdy nezaznamenal tvé tiché volání o pomoc?

Proč jsem vždy tak rychle usnul, aniž bych ti řekl, jak moc tě miluju, abych tě ujistil, že jsi pro mě vším?

Tíží mě to i teď. Vyčítám si, že jsem se nesnažil, že jsem tu pro tebe nebyl.

Po tvé smrti jsem se snažil žít normálně, někoho si najít, protože jsem věděl, že sis to přál, tak jak jsi psal v tom dopise.

Dokonce jsi mě prosil, abych na tebe nezapomněl, ať kvůli tobě neničím svou tvář slzami. Úsměv mi prý podle tebe sluší víc.

Jenže já se od té doby nikdy pořádně neusmál, a úsměv mi mizel čím dál víc s tím uvědoměním.

Omlouvám se za všechno. Omlouvám se, že jsem byl špatný přítel, že jsem ti nedával tolik najevo svou lásku, že jsem se ti tolik nevěnoval.

Omlouvám se, že jsem tě nechal jít.

:｡･:*:･ﾟ'★,｡･:*:･ﾟ'☆

615 slov