Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 31 ~

Mám takový pocit, že mám novou tapetu ↑

***

Katie

"Najděte hezkou vzpomínku. Tu nejšťastnější co vás napadne a nechte ji ať je to to jediné, co je na vaší mysli." Začal nás motivovat Harry na další hodině. Dneska jsem z toho měla divný pocit. Spíš hodně špatný, ale mohlo to být cokoli.

"Teď ty Katie, ukaž," přišel ke mně a dvojčatům Harry. "Víš Harry, já bych radši-" "Ale no tak, přerušil mě. Zkus to." Bála jsem se, co je můj patronus. Nikdy jsem proto Patronovo zaklínadlo nezkoušela. Byla to pro mě noční můra. Fred s Georgem se oba postavili vedle mě a Freddie mě chytl za ruku. "Kdyby něco, jsme tady." Zašeptal mi do ucha. Vydechla jsem přebytečný vzduch a soustředila se na tu nejkrásnější vzpomínku. "Expecto Patronum" Řekla jsem s hlasem pevným, ale přesto plným strachu a konec mé hůlky začal modře zářit. Věděla jsem, že ať to bude cokoli, bude to představovat můj charakter, ale můj otec byl stále ještě Voldemort. Čekala jsem hada, nebo něco temného. Z ničeho nic se z modrého světla začala tvořit silueta. Okamžitě jsem na sebe strhla pozornost všech okolo. Neviděla jsem, co přesně to bylo, tělo se formovalo dlouho, ale v každém případě nezačalo poskakovat po místnosti jako Lenčin králík nebo vesele běhat jako Ronův pes. Nijak se neprojevoval a když jsme konečně všichni uviděli, jaké zvíře byl můj patronus uslyšela jsem několik užaslých vzdechnutí. Místo toho, aby začal pobíhat mezi ostatními se ochranářsky posadil přede mně. Překvapeně jsem se podívala po ostatních. "To není možné," zašeptala Hermiona. 

Zkrotila jsem svého patrona. Zkrotila jsem obrovského bílého tygra.

Z ničeho nic se nad námi začala chvět světla. Všichni patroni začali postupně mizet až zbyl jen ten můj. Zastrčila jsem hůlku a nakonec zmizel i on. Najednou se ze zdi naproti nám sesypalo sklo. "Umbridgeová," zašeptala jsem rozechvěle směrem ke klukům. Fred mě obranářsky odsunul za sebe a všichni jsme se tiše koukali, co se bude dít dál. "S tímhle udělám krátký proces," uslyšeli jsme po chvíli a Harry s Nigelem, kteří se byli škvírou, která ve zdi vznikla, kouknout, co se děje okamžitě uskočili zrovna ve chvíli, kdy se z druhé strany ozvalo "Bombarda maxima." Uviděli jsme tu růžovou nánu, Filche, Crabba s Goylem, pár dalších zmijozelů a nakonec se objevil Draco. Draco a Cho. Okamžitě jsem jim vlezla do hlavy. Všichni měli pocit zadosti učinění. Všichni až na Cho. Veritasérum? To je zakázané! Začínala jsem zuřit, když jsem si uvědomila, že je tu ještě někdo, kdo necítí radost. Malfoy. Musela jsem s ním mluvit. Navázala jsem s ním oční kontakt a jakoby věděl, co si myslím se v jeho očích najednou ukázal náznak provinilosti. Stoupla jsem si ještě blíž k Fredovi. Bála jsem se a zároveň jsem byla neuvěřitelně naštvaná. Ale teď nemělo cenu něco dělat. Znamenalo by to problém. A problémy jsem si nemohla na konci roku dovolit.

Od té chvíle to bylo horší a horší. Umbridgeová byla novou ředitelkou. Ve škole už nebyla radost. Jen strach a neuvěřitelná bezmoc. Na chodbách jsme se s Freddiem ani Georgem nemohli přiblížit na víc jak patníct centimetrů a kdykoli jsem ředitelku viděla, chtěla jsem jí zničit. Zevnitř.

Seděli jsme u stolů, každý po jednom. Já o dvě řady dál než Freddie. Psali jsme těmi jejími pery slova, která se nám vyrývala do kůže. Snažila jsem se alespoň dvojčatům ubrat tu bolest, kterou jsme všichni cítili i když to tu moji byť jen o trochu zvětšovalo. Fred to věděl, často se na mě díval a jeho myšlenky na mě křičeli ať to nedělám, ať si neubližuju. Tohle bylo jiné. Potřebovala jsem tou bolestí přebít ten neuvěřitelný vztek, který se ve mě hromadil při pohledu na ní, jak sedí v křesle, do kterého nepatřila a tváří se jak královna. Chtěla jsem jí něco udělat. Chtěla jsem vstát a použít na ní kletbu kruciatus tolikrát, dokud by nezačala prosit. Ubližovala mým blízkým. Jak moc se v tom případě lišila od mého otce?

Jakmile zavelela, že můžeme jít, nedokázala jsem se zvednout. Měla jsem zatnuté pěsti, zarývala si nehty do dlaní a prosila sama sebe, ať se uklidním. Po pár sekundách jsem se přinutila vstát. Před dveřmi byla Cho. Chtěla jsem se zastavit a říct jí, že vím, co se stalo, ale nešlo to. Dlaně mi krvácely, za mnou zněly rychlé kroky dvojčat, která se vyřítila hned za mnou, když jsem kolem nich jen tak prošla, i když bych se nejradši zastavila a pomohla jim. Přede mnou byli Ron, Hermiona a Harry. Musela jsem utéct. Dýchat. Proto, když jsem měla jistotu, že tam je jen těch pět, jsem udělala věc, kterou jsem chtěla zkusit udělat už dávno a i když jsem byla v Bradavicích a nečekala, že to vyjde, přemístila jsem se.

Ocitla jsem se na dřevěném mostě vedoucím ven z Bradavic. Věděla jsem, že tam ti tři za chvíli přijdou a že dvojčata půjdou s nimi. Sesunula jsem se po stěně na zem a prohlížela si krvavé šrámy od nehtů. Tohle muselo přestat.