Coffee Shop

1.

Za okny kavárny, ve které jsem právě utíral hadrem pult, na který mi omylem ukáplo trochu kafe latté, už zapadalo slunce. Kavárna se nachází v podkroví paneláku. Máme tu i zahrádku, jinými slovy malý vnitroblok, který majitelka vyzdobila světýlky a kytkami. Cihlová zeď která rozděluje vnitroblok tohohle paneláku s vedlejší, je celá posprejovaná. Kdysi to byla hnusná cihlová teď, ale šéfová po ní nechává zákazníky, především děti, malovat, sprejovat, cákat barvama, lepit samolepky...
V zahrádce ještě seděla skupinka holek, měly sebou školní tašky a už tu vysedávaly od poledne. Jedna z nich po mě zrovna hodila pohled. Usmál jsem se, abych zákazníka neurazil, ale jen co jsem se k jejímu náhle zarudlému obličeji otočil zády, abych odhodil hadr do dřezu, protočil jsem nad ní oči.
"Yoongi, co ten otrávenej obličej?" Hoseok do mě vrazil ostrým loktem, a uchechtl se, když jsem se chytil za bolavé žebro.
"Tamty po nás celou dobu hází uslintané pohledy."
Hoseok se zasmál a utřel si mokré ruce do zástěry.
"Stejně by si za nima měl zajít. Buď ať si něco objednají a nebo ať zaplatěj a táhnou."
"Nechceš tam spíš ty?" Otráveně jsem popadl notýsek a tužku.
"Nene, já umývám nádobí." Hoseok popadl naprosto čistou skleničku a začal se škodolibým úsměvem předstírat, že ji pečlivě myje.
"Ty hovado." Nalistoval jsem si stránku s jejich útratou a s naučeným strojeným úsměvem jsem prošel otevřenými skleněnými dveřmi na zahradu, k altánku ověšeném levnými světýlky.
"Takže dámy, můžu vám ještě něco nabídnout?"
Zastavil jsem se u jejich stolu. Vlastně si k sobě srazily dva a ukradli od ostatních stolečků židle.
Odpovědí mi byl pisklavý smích. Dívka s růžovou mašlí ve vlasech drcla do té, co po mě šilhala. Ta chudinka celá rudá zabodla pohled do prázdného šálku a cosi zamumlala.
"Pardon slečno, špatně jsem rozuměl."
Nahnul jsem se s notýskem blíž.
"Jestli jí nechceš nabídnout svoje číslo!" Zelenovlasá kamarádka se jí rozhodla pomoci a sebevědomě se mi podívala do očí.
No hezký. Ale už jsem si nějak zvykl, do kavárny chodí především děvčata, stává se to furt.
Na zadní straně notýsku mám napsané dvě jména, Yoongi a Hoseok. Ke svému jménu jsem si udělal čárku. Vždycky když se jednoho z nás někdo zeptá na číslo, nakreslíme si sem čárku. Vyhrávám o dvě.
"Já se omlouvám, ale můžu vám nabídnout pouze věci z jídelního lístku. Buď si teda dejte další kávu, nebo dortík, máme výtečné moučníky, a nebo vám přinesu účet."
No tak taková odpověď se slečnám teda rozhodně nelíbila. Všechny se na mě zlostně zamračily a vytáhly peněženky.
"Tak my teda poprosíme o účet když seš takovej suchar."
"Dobře tedy, budete platit kartou či hotově?"
"Hotově."
"Zvlášť nebo dohromady?"
"Každá zvlášť."
"Tak to bude 6800 wonů za každou."
Díky bohu mi to udělaly lehké a každá si dala to stejné. Žádné velké počty.
Jen co jsem vysbíral všechny peníze, děvčata se uraženě zvedla z míst a odkráčely brankou ze zahrádky pryč, do potemnělé uličky.
Stoly samozřejmě musím přesouvat na své místa já.
Hoseok na mě od pultu zamával. Odpovědí mu byl vztyčený prostředníček.
"Už vyhrávám o dvě čárky Hoseoku. Měl by ses víc snažit."
Vrátil jsem se za kasu.
"Jak to?" Hoseok popadl notýsek a nevěřícně se zamračil na čárky.
"Kdyby ses víc věnoval zákazníkům a méně skleničkám, možná by si teď jedna z těch děvčat mohla odnášet tvoje číslo."
Hobi mi notýsek zase vrátil do kapsy u zástěry a opřel se o linku.
"To si jí jako fakt dal své číslo?"
"Jasně že ne, nejsem ty."
Zatvářil se trochu ublíženě, ale oba víme, že je na sebe a jeho balící techniky hrdý.
"Skoro jsem zapomněl že seš upjatá buzna."
Jeho poznámku jsem ignoroval a prohlédl si kavárnu, už byla celá prázdná.
"Hej Yoongi." Ozval se znovu Hoseok, teď měl ale vcelku vážný výraz.
"Co?"
"Zítra máš ty zkoušky co?"
Povzdechl jsem si a svezl se na linku.
"Jo. Jsem z toho ve stresu už celý měsíc, ale jsem si jistej, že to zvládnu." Pevně jsem stiskl čelisti k sobě a snažil se na zítřek nemyslet. Jestli tu písemku poseru, můžu dát sbohem maturitnímu ročníku.
"A to tě vážně nechají vkročit do čtvrťáku, když si vynechal třeťák?" Hoseok se opřel vedle mě a tázavě nakrčil obočí.
"Ano. Pokud zvládnu tu zítřejší zkoušku."
Hoseok protočil oči.
"Podívej na mě, já se na školu vysral a jsem spokojenej."
"No jo furt. Dávám si pauzu na cígo." V kapse jsem nahmátl krabičku a zapík a sundal si zástěru.
"Koukni na hodiny, už stejně zavíráme."
Letmo jsem se mrkl na čas. No vážně, už bylo deset.
"Fajn, rychlý cígo a pak ti pomůžu uklidit."
"Hni sebou, budeš vytírat!"
Když jsem vyšel ven, zacinkal zvoneček. Tmou se rozzářil zapalovač a pak zapálený konec cigarety.
Pořádně jsem se nadechl a vydechl kouř do noci.
Ulice byla naprosto prázdná, stejně tak autobusová zastávka. Dovolil jsem si se s heknutím protáhnout.
Měl bych si pospíšit, abych stihl co nejrychleji vytřít a jít domů.
Znovu jsem frustrovaně potáhl z cigarety a uklepl popel.
Zrovna jsem ji chtěl típnout o zeď, když se zpoza rohu vynořila postava v černém kabátu.
Mířila si to přímo ke mně.
Odhodil jsem nedopalek do koše a založil si ruce na prsou.
Neznámý v kabátu došel ke dveřím a popadl kliku.
"Omlouvám se, ale už máme zavřeno."
Poklepal jsem mu, nebo jí na rameno, měl na sobě čepici a roušku, tak jsem to ve tmě nemohl poznat.
Dotyčný se ke mě otočil, klobouk si zvedl z očí na hlavu a sundal si roušku.
Byl to kluk, možná tak patnáctiletej, a oči se mu leskly od slz. Nadpozemsky plné rty měl celé opuchlé a usoplené. Doprdele, i přes ty sople šlo vidět jak je hezkej.
"Panebože kluku, co se ti stalo?"
Dramaticky popotáhl a vrhl na mě štěněčí pohled.
"Mů-můžu se prosím ohřát?"
Fňukl a zakoulel očima k vyhřáté kavárně.
"Ehm..." poškrábal jsem se zamyšleně na zátylku.
"P-prosím jen jedno ka-kafe." Vzlykal dál a zkusil se schovat usoplený obličej za rukáv, do kterého si utíral nos. No fujky.
Hlasitě jsem si musel povzdechnout.
Jeden člověk nás na deset minut nezabije. Stejně potřebujeme ještě vytřít, zvednout židle, sklidit zahradu... A to je práce tak na půl hodiny.
"Fajn. Šup, zalez."
Klučina mi věnoval vděčný pohled a rychle vklouzl dovnitř, než jsem si svůj dobrý skutek stihl rozmyslet.
Když cinkl zvoneček, Hoseok pozdního zákazníka sjel očima a nahlas mlaskl.
"Pardon, ale máme zavře-"
"Nech ho, potřebuje se někde v teple uklidnit."
Kluk jako kdyby chtěl potvrdit moje slova, popotáhl.
"Tak co si dáš?" Kývl jsem na věšák, ať si odloží. Vděčně si sundal klobouk a kabát, odkryl tak hubené tělo a odbarvené blond vlasy.
"Dě-kuju. Dal bych si... Něco hodně sladkýho."
Klučina se pokusil o úsměv. Teď na světle jsem překvapeně zjistil, že je víc pohledný, než jsem původně myslel. I přesto jak byl celej nateklej a usoplenej.
"Latté s přidaným cukrem, nebo... horkou čokoládu?"
Chlapec si sedl ke stolu u okna, v rohu a při slově horká čokoláda se rozzářil.
"Čokoládu?"
Zastrčil jsem si cigarety do kapsy a zalezl k Hoseokovi za pult.
"Takže ty tady budeš dělat horkou čokoládu a já mám vytřít?" Zeptal se podrážděně když jsem kolem něj prošel ke kávovaru.
"Byl bys té lásky?"
Hoseok zaklel a hlasitě otevřel dveře od komory. Zatímco tam práskal s kýblem a mopem, a do kýble naléval vodu, já si v klidu stiskl tlačítko a počkal až mašina naplní kelímek horkou čokoládou.
Mezitím jsem po očku sledoval toho uplakánka. Pořád brečel. Zíral do mobilu a vždycky jednou za pár vteřin tlumeně vzlykl, asi nechtěl dělat rámus.
Hoseok s nadávkami začal vytírat.
Kluk asi vycítil, že na něj zírám a zvedl ke mě hlavu. Pokusil se o úsměv, ale vytvořil podivnou grimasu.
Bylo mi ho tak líto, že jsem mu do čokolády dal marshmallows a růžový posyp navrh.
"Tak, tady mladý pane."
"Jů! Marshmallows!" Zvolal nadšeně.
"Speciálně pro tebe." Ulítlo mi. Roztomilí kluci si mě prostě vždycky podmaní.
Kluk poděkoval a ihned jeden marshmallow snědl.
"Teď mi řekni." Opřel jsem se o vedlejší stůl a podal mu balíček kapesníkků. Vděčně kývl hlavou a začal do kapesníku troubit jak slon.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal jsem se opatrně. Byla to tak první otázka, co mě napadla, hlavně proto, abych mu nemusel říkat kluku.
"Jimin..." pronesl nejistě a napil se čokolády. S drobným úsměvem si olízl rty od čokolády a spokojeně mlaskl.
"Tak jo Jimine. Řekneš mi co se stalo?"
Zavrtěl hlavou.
"To je dobrý, jsem jen hysterka."
"No to teda." Ozval se Hoseok, který zrovna bojoval s mopem.
"Jeho si nevšímej. Zkus to vypít rychle." Odlepil jsem se od stolu a šel Hoseokovi pomoct, nehodlal jsem to z toho klučiny nějak tahat. Ani nechápu proč jsem s ním mluvil, nebo proč se ve mně najednou probudila taková citlivá stránka.
"No to je dost, na." Hoseok mi okamžitě vrazil mop do ruky.
"Já jdu domu, nějak to tu uzavři." Oznámil mi prostě a jako naschvál hodil svoji zástěru na zem. Hned jsem ji sebral a fláknul ho kusem látky po zádech.
"Hejzle."
"Debile."
"Taky tě mám rád." Zasmál se předtím než se oblékl do své bundy a vyšel ven.
Klučiny, Jimina, v rohu jsem si nevšímal, co nejrychleji jsem vytřel podlahu. Jakmile jsem uložil kýbl do komory a vylezl zpět do prodejny, šokovaně jsem zjistil, že Jimin zmizel. Na stole po něm zbyla akorát bankovka za čokoládu.
Povzdechl jsem si. No co, snad už mu bude líp.
Když jsem zvedl všechny židle a dostal jsem se ke stolu kde Jimin seděl, málem se mnou seklo. Na lavici, kde před chvílí byl, zůstal telefon. Skoro vybitý.
Vyběhl jsem před kavárnu, v naději, že ho ještě dostihu, ale kolem už nebyla ani noha.
No co se dá dělat. Telefon jsem vzal a odnesl ho do krabice ztrát a nálezů.
Pravděpodobně se pro něj vrátí další den.

Zdravím všechny ^^
Už to je dlouho co jsem něco psala. Stále se trochu vztekám nad ztrátou starého účtu, ale už jsem se s tím holt smířila.
Věřím, že moji sledující mé knihy opět najdou, a doufám, že se vám budou líbit <3