Zrození nové Síly

20. Narozeniny

Gwen

Poslední týdny byly fakt hukot. Museli jsme s Ashokou, Kananem a Ezrou na Lothál, aby nám mistr Yoda dal radu odhedně poražení Inkvizitorů. Když jsem se zeptala, proč na Lothál, bylo mi řečeno, že když si Ezra vybíral svůj kyber krystal, zjevil se mu mistrův hlas. Takže proto na Lothál.

Zjistili jsme, že musíme na Malachor, alespoň Ezra o tom pořád blábolil od chvíle, kdy jsme vyšli ze chrámu. Tak tedy na Malachor.

Aby toho ještě nebylo málo, flotile docházely zásoby paliva. Nutně jsme je potřebovali, fakt nutně. Admirál Sato jednotce Stínu dal tedy rozkaz, abychom šli nějaké sehnat. A ono se nám poštěstilo, opravdu jsme ho našli v jednom městečku plném malých trhů.

Naneštěstí jsme ale, když jsme chtěli odletět, zjistili, že se nám ztratil Chopper. Nikdo nevěděl, kam šel, až Hera vysvětlila, že asi ví, kde by mohl být. Všichni jsme na ni koukali vyčítavým pohledem a chtěli vysvětlení. Z Hery začalo lézt, že se jí ptal, jestli by mu nemohla koupit novou nohu, kterou viděl na trhu. Samozřejmě, že odpověděla ne, měli jsme sehnat palivo, ne nějakou nohu.

,,A to nám říkáš až teď?!" vyjela jsem.

"Pardon," omluvila se Hera a pilotovala dál.

,,Počkej, musíme se pro něj vrátit!" stál si za svým Ezra, načež Hera odpověděla, že nejdřív musíme doručit to palivo.

Od tohoto okamžiku se všechno seběhlo až moc rychle. Najednou se z hyperprostoru vyřítil imperiální destruktor; pilot se identifikoval jako Chopperův přítel a že ty souřadnice, na které se chystáme skočit, jsou podvrh a čekají tam na nás imperiálové. Komandér se tedy zeptal, kam podle něj máme skočit a droid odpověděl, že do soustavy Atollon. Tam prý nikdo není.

----

A tak jsme tady, na Atollonu. Je tu všude pusto, všechno je zbarvené do červeno-oranžova a všude kolem jsou velké pavoučí potvory. Super. Ale alespoň si naše flotila může odpočinout na naší nové základně a operovat odtud.

Naše lodě jsou zaparkované na velkém, jak to jen popsat, tvrdém listu. Vypadá to jako obří rohy losa, toho zvířete. Všude kolem základny jsou do země zapíchnuté elektromagnetické tyče; ty jediné stojí mezi námi a těmi pavouky.

Na okraji jednoho "losího rohu" jsme postavili pár beden a dokonce i rádio se chytalo. Tam jsem teď seděla. Jasně, bylo tu pusto, sucho a ti příšerní pavoučí úplně všude, ale mělo to tady takové kouzlo. Ani popsat to nemůžu. Cítila jsem tu velkou Sílu, nevím proč, ale cítila.

Narovnala jsem se ve svém sedě a protáhla si záda, když jsem zaslechla slabé: ,,Ahoj."

Klidně jsem se otočila a usmála se na dotyčného příchozího. ,,Ahoj, Jakeu." Krátké, po stranách vyholené vlasy mu vlály sem a tam, to samé dělala i jeho kožená vesta.

Jake se pomalu uvelebil vedle mě a mlčel. Jeho šikmé oči byly plné zármutku a rty měl zkřivené. To mu není podobné. ,,Co se děje?" zeptala jsem se tedy.

,,Slyšel jsem, co se stalo s tvými prarodiči. Je mi to líto." Řekl jen.

Zamručela jsem a přitakala na důkaz díků. Zrovna tohle bych od něj nečekala. Všechno, ale tohle ne. Bylo to příjemné překvapení.

Jenže překvapení pominulo hned v další minutě.

Jake začal vyprávět o sobě a svých dobrých výsledcích v létání. Říkal, jak je tu dobrá atmosféra, ani řídká, ani příliš hustá a létá se tu přímo náramně.