Texting Styles [cz překlad!]

Chapter 41

*je to docela krutý, varuju vás předem*

Pohled Lexi

Hodila jsem mobil přes celé parkoviště. Bylo mi to jedno, mohla jsem si koupit nový. Stejně byl rozbitý.

Koukla jsem se na svoje ruce, vzpomněla jsem si na podobnou situaci.

„Ty bezvýznamné nic!" zakřičel Andrew na Denise.

„Kdo by tě mohl milovat?"

„Ty...ty jsi říkal, že mě miluješ..." zašeptala.

„No, tak to jsem lhal. Nikdo by tě nemohl milovat."

„Ale co děti? Mysli na děti!" naříkala.

Jejich tři děti byly zkroucené v rohu místnosti. Sedm, šest a tři roky.

„Co? Tyhle malý krys? Jsou k ničemu." A aby to dokázal, chytil za krk jejich tříletého syna Bena a hodil s ním o kuchyňský stůl.

Denise brečela, ale on ji nevěnoval žádnou pozornost. „Chceš abych to udělal znova?" zeptal se a vzal jejich šestiletou dceru za zápěstí tak tvrdě, že zakřičela.

„Ne! Ne, prosím! Andrewe! Nech je být!"

Odfrkl si. „Nechám je být až budu chtít."

S posledním pohledem na jeho rodinu, vzal holčičky zápěstí ještě tvrději, zařízl do něj svoje nehty. Svíjela se bolestí, ale on vzal svoje tašky a odešel. Nikdy se neotočil.

Denise běžela k jejímu jedinému synovi, volala záchranku. Ale i mladé dcery mohly vidět, že už byl mrtvý. Přivinula si k sobě své dcery.

„Lexi... Rosie..." zamumlala. „Všechno bude v pořádku, přísahám."

Trochu jsem se vykřikla, sevřela jsem své levé zapěstí. Samozřejmě, že se to od té doby zahojilo, ale mentální a psychické jizvy byly stále až moc bolestivé.

Tři policajti vyběhli ze stanice.

„Alexandro?" zeptal se policajt Murphy. „Jste v pořádku?"

Chtěla jsem říct ano. Že jsem v pohodě. Ale nebyla jsem. Zavrtěla jsem hlavou a stočila se do klubíčka, vzlykala jsem nahlas. Slyšela jsem je mumlat něco o šoku, ale tomu jsem moc nevěnovala pozornost.

„Proč nejdeš s námi zpátky na stanici, Alexandro." Řekl policajt Clayton. „Můžeš počkat na rodiče uvnitř."

Rodiče.

Za normální situace bych se zasmála nad tím množným číslem, nebo je opravila, nebo to nechala být.

Ale tohle nebyla normální situace. Zakřičela jsem tak moc, jak jsem mohla. Začala jsem bouchat do betonu, dokud moje ruce nebyly od krve. Vydechla jsem.

Brečela jsem kvůli mýmu tátovi, za to že to byl takový idiot a za to, že jsem nikdy neměla opravdovou celou rodinu.

Brečela jsem kvůli mamce, za to že všechno vydržela, urážky, psychické týrání.

Brečela jsem kvůli Benovi, můj bráška kterýmu byly pouhé tři roky. Teď by mu bylo třináct, hrál by fotbal, nebo by měl zaraženou hlavu v knížkách, nebo by třeba něco kreslil. Hlavně by nebyl mrtvý.

Brečela jsem kvůli Rose, jako ta nejstarší vždycky pomáhala mamce, vzdala se letních prázdnin aby dělala plavčíka a pomohla mamce splatit účty. Rosalie, která si zaslouží užít si svoje teenagerské léta, bez ohledu na to, jak otravná občas je.

Brečela jsem kvůli sobě, snažila jsem se tak moc představit si že tátu mám, myslela jsem že můžu být šťastná. Byla jsem blbá.

Brečela jsem kvůli Harrymu, chtěla jsem, aby to bylo opravdové.

Brečela jsem i kvůli Shelby, protože s ní něco není v pořádku.

Nechala jsem ty policajty, aby mě odvedli na stanici.

„Můžu... můžu použít koupelnu?" zeptala jsem se a zaštrachala jsem v kapse po známém předmětu o kterém Shelby naštěstí nevěděla.

„Určitě. Tudy." Pan Morrison mi poradil.

Zavřela jsem dveře, vytáhla jsem žiletku z kapsy a začala jsem zařezávat mezi ostatní jizvy co jsem již na ruce měla.

Sedm nových, jedna pro každou osobu.

Povzdychla jsem si, vzpomněla jsem si co mi řekl můj ex přítel Greg.

Ubližuješ si? Tak se na sebe začni soustředit.

A to bych asi měla.