You're My Weak Spot

Tony

DĚTSKÉ ODDĚLENÍ.

Tak takhle nějak musí vypadat peklo.

Šel chodbou plné obrázků a nahlížel do otevřených dveří, které míjel.

Žlutý pokoj, modrý pokoj, fialový pokoj. Miminka, malé děti, větší děti. Jehly, kapačky, intubace.

U těch „šťastnějších postýlek" viděl rodiče, někde i sourozence.

Většinou však byly opuštěné a nehlídané, anebo se nad nimi skláněl nemocniční personál.

Jakoby na nich nikomu nezáleželo, nikdo je nepostrádal.

Zpomalil a zastavil u vchodu do zeleného pokoje. Čtyři plné postýlky, jinak prázdno. Jen pohádkové postavičky na stěnách, které to těm malým měly usnadnit.

Jaká blamáž!

V pohádky Dean přestal věřit v tu noc, co byl ponechán sám se Samem v Bobbyho domě. V tu chvíli, kdy se jeho dětské ruce dotkly nože jako zbraně, protože jediná „dobrá víla," která je mohla ochránit, shořela v plamenech. V tu chvíli, kdy s ním poprvé usínal pod polštářem a od té doby tam strkal zbraň pokaždé ještě dřív, než na něj vůbec položil hlavu, protože den na to mu otec řekl o skutečných „bubácích" a ukázal mu ty „druhé" knížky.

A v nich našel Dean skoro všechny tyhle rádobypseudo pohádkové postavy jako čarodějnice, vlky, skřítky nebo kouzelníky. Všechno byla ve skutečnosti jedna velká sebranka pakáže! A to byla jen „základka." „Střední" měla taky co nabídnout.

Pohádky byly jedna velká krutá pravda!

Kdyby vedení nemocnice vědělo jen půlku z toho, co znal on a Sam, okamžitě by všechno strhali a nechali to tu vysvětit.

On řekl Samovi hned jak si byl jistý, že tomu porozumí o co ve skutečnosti jde. Co jejich otec dělá, kam chodí a proč tak často není doma. Předtím mu musel však Sam pod pohrůžkou, že to s ním Dean vlastnoručně ukončí přísahat, že to nikdy nikomu nevyzradí.

Měl z toho oči navrch hlavy a stejně tak jako Dean, viděl v otci hrdinu. V otci a ve svém starším bratrovi.

Deanie - superhrdina. Ten, který bojuje s bubáky, aby v noci mohl Sammy klidně spát. Ten, který Sammyho nikdy nevyžene ze své postele, když se k němu uprostřed noci přišourá, šlapajíc na svou dětskou všudypřítomnou deku, oba je pečlivě přikryje a vypráví příběhy, dokud oba neusnou. Ten, který jednou, až budou starší, bude řídit jejich Impalu a taky zachrání spousty lidí.

Spousty, ale ne dost. Nemůžeš je všechny zachránit, Deane! - Bobbyho slova. A měl pravdu, když se na ty děti teď díval. Tohle je práce doktorů - tady on nezmůže vůbec nic. Jen - neměly by tu být takhle sami.

Vycouval ze dveří, když se kolem něj protlačila sestra a měřila si ho nedůvěřivým pohledem. Pokračoval až na konec chodby, kde byla „hrací místnost." Prostorná, prosklená, plná světla a hraček.

A kupodivu - i dětí. Seděly na plastových stoličkách před velkou obrazovkou a měly „TV chvilku." Všechny byly natočeny jedním směrem, absolutně koncentrovaní na příběh. Dean neviděl, co tam sledují, ale muselo to být něco fascinujícího. Oči měly dokořán a některé spolu s tím i pusu. Pak, když najednou napětí povolilo, zahihňaly se a ozval se dokonce i slabý tleskot.

Pátral po Tonym a našel ho ve třetí řadě. Ta jeho rezavá hlava byla jediná takové barvy, a že tam byla slušná paletka. Zvedl se a prstíkem (tím samým, co měl před několika hodinami zabořený v nose) ukazoval na televizi a něco komentoval. Cokoli to bylo, určitě to bylo ušišlaný.