You're My Weak Spot

Memories

Dean seděl v křesle, které přemístil co nejblíže k Samovu lůžku, s lokty na kolenou, bradu opřenou do dlaní. Toulal se vzpomínkami. Uklidňovaly ho.

Co se stane, jestli o ně přijde? Protože měl pocit, že tohle se mu právě děje.

Panikařil pokaždé, když si nemohl na něco vzpomenout, něco si vybavit. Pak se zklidnil, protože si uvědomil, že tu příhodu buď zná pouze z vyprávění, nebo byl příliš malý, aby si ji detailně pamatoval.

Probíral se jimi všemi – veselé, smutné, trapné, nešťastné i tragické. Bylo jich spousty, ale ani jedné se nehodlal vzdát. Vytvářel si je od narození, byly jeho součástí, patřily k němu.

Utvářely ho a dělaly ho takovým, jakým byl v současnosti.

I když některé bolely a vháněly mu do očí slzy, jiné ho rozesmívaly a dělaly ho šťastným.

Nemůže o všechno přijít! Jak bude pak vědět, kdo je, odkud přišel a kam patří?

Bez nich nebude mít nic. Bez nich bude NIKDO.

Pohlédl na spícího Sama.

Měl by mu to říct? Určitě. Zaslouží si vědět, proč se Dean zpozdil a nevrátil se zpátky do motelu, jak bylo domluveno. Měl by se dozvědět, že se při zpáteční cestě div nezabil, když se snažil odstavit auto do bezpečí s takovou bolestí v hlavě, že skoro neviděl na volant. Byla mu dána možnost vyzkoušet nově nabyté medikamenty v praxi, i když o ni neprosil.

Z té chvíle si pamatoval jen útržky, všechno ostatní bylo buď o agónii, nebo v mlze.

Polknutí prášku, chvíle utrpení kdy čekal, než mu zabere. Pulzující spánky, tupé bodání v zátylku. Drnčely mu snad i zuby. A pak už nic, probral se zhroucený na volantu. Chvíli tak zůstal, neschopný pobrat co se stalo a jak se tam ocitl. Bolest byla pryč, ale vzala sebou i kus jeho samotného.

Podvědomě tušil, že má někde a s někým být. Nemohl si však vzpomenout kde a s kým. A už vůbec ne proč.

Zmateně bloumal očima po interiéru, až našel svůj telefon u spolujezdce na zemi, zvedl ho. Absolutně netušil, jak se tam dostal, musel s ním nejspíš švihnout ve snaze se toho mučícího zvuku a to co způsoboval uvnitř jeho hlavy, zbavit. Ale pokud mu někdo volal…displej však byl černý jako jeho vyhlídky něco o sobě zjistit, přístroj se při pádu vypnul stejně tak jako jeho mozek. Vzteky ho znovu odhodil. A při tom se jeho pohled zachytil na palubní desce. Sklonil se k ní blíž a neuvěřitelně na to zíral. Byly to čtyři vyrytá písmena, kostrbatá a ostrá. Přejel přes ně prsty – já…je znám. Jejich obrysy mu v hlavě vyvolávaly vzpomínky, které ztratil.

Kroužil po nich, obtahoval je, vybavoval si.

 On a jeho mladší bratr. Kapesní nože v rukou, vyřezávání písmen. SW, DW. Byly to jejich iniciály. Tak začínala jejich jména. D jako Dean. W jako Winchester. To budu já. To JSEM JÁ!

S jako Sam! Sammy!

 

Do prdele! Jak mohl zapomenout? Naskočil stejně rychle jako jeho Impala, když otočil klíčem v zapalování. V tu chvíli věděl, kde má být, s kým i proč.

Jenže už bylo příliš pozdě. Motelový pokoj byl prázdný, Sam je dokonce oba odhlásil a vyrovnal účet.

Žádné dluhy teď ani potom – Samovo pravidlo, kterým se řídil.

A Dean mu dlužil. Jestli se mu kvůli němu něco stane, nejdřív zabije všechny, co mu ublížili a pak sám sebe bude nenávidět do konce života.