You're My Weak Spot

I'm here

Seděl tam a sledoval průhlednou trubičku, která se vinula z vrchu dolů. Kus plastu, začínající v přeplněném obdélníkovém sáčku a končící jehlou v Samově paži. A uvnitř roztok antibiotik a podpůrných látek, které ztratil spolu s krví.

Pomáhaly mu. Dělaly to, v čem on selhal. Napravovaly škody, které on dopustil.

Sedět a dívat se byla teď jeho jediná zodpovědnost. Protože nebyl tam, kde být měl. A tohle byl už jen důsledek.

Sklopil oči k novým deskám s čerstvým a neposkvrněným formulářem. V poutku na tužku byla – jen tužka. Už žádná malá sladkost, která by mu dokázala veškeré tohle fiasko aspoň nepatrně prosladit.

Dnešní den byl jeden velký průser.

Touhle dobou už měli mít oba namířeno k Bobbymu. Přejet několik set kilometrů na jeden zátah pro ně nebyl problém, když se mohli při řízení vystřídat, zatímco ten druhý odpočíval. A pak – nikam přeci nespěchali, několik zastávek na jídlo a tankování jim čas neubíralo. Věděli, že Bobby je uvítá a přidusí v pevném objetí v jakoukoli denní či noční hodinu.

Měl mu zavolat už dávno, ale chtěli to udělat až těsně před dojezdem. Překvapit ho.

No, teď z toho bude teprve vedle, až mu Dean řekne, co se stalo. Vzal do ruky telefon a už ho málem použil, když si to rozmyslel.

Ne. Ne, dokud se Sam nevzbudí.  Bude se mu pak s Bobbym o jeho stavu lépe mluvit. Bude vědět, že Sam je tu s ním a on na oplátku ujistí bratra, že na všechno okolo něj dohlídne.  Pak teprve zavolá.

Odložil mobil stranou a chvíli se věnoval otravnému psaní, když se ozvalo pípání. Zamračeně se po něm podíval – teď ho nebude rušit! Chtěl ho vypnout, displej však nevykazoval známky aktivity. Na chvíli ho to zmátlo, než poplašeně zvedl hlavu k monitoru naproti.

Ještě než se mohl alarm rozezvučet permanentně, stál u postele.

„Sammy? Co – co se děje? O bože..“ pohladil ho po vlasech, když si všiml slzy, která se bratrovi prodrala skrz řasy a klouzala po spánku na polštář.

Nahmatal skoro poslepu tlačítko za jeho hlavou a několikrát ho zmáčkl takovou silou, že to hrozilo rozdrcením.

„Tohle mi nedělej…Same?!“ monitorované tepové a tlakové hodnoty se pomalu, ale jistě šplhaly nahoru. A ten pitomej alarm vydával takový zvuk, že by to probudilo i mrtvého. Tak proč jim to tak dlouho trvá!

Druhá slza následovala tu první a Dean cítil, jak se mu do očí derou jeho vlastní.

„Já vím, že mě slyšíš! Tak sakra Same, co se…“ přišlo mu, že pohnul ramenem. Nepatrný záškub. Dotkl se ho. Cítil v něm mírné chvění.

„Jsou to tvé ruce, Sammy?“ sjel mu po nich až k loktům, vyhnul se obvazům a vzal opatrně jeho prsty do svých.

„Bolí tě, jsou celé rozpálené“ měl pocit, že se mu pohnul malíček, když se však na ně podíval, jen mu nečinně ležel v dlani.

Na chodbě se ozvali dvojí, hodně rychlé kroky.

Další slza, tentokrát z koutku druhého oka.

Rychle ho pohladil po vlasech. „Jsem tu a řeknu jim to. A taky, proč se tak, do hajzlu, loudaj…!“

Do pokoje vpadl doktor Ross v závěsu s Charlie. Byli udýchaní, vypadalo to, že mají za sebou dlouhou a rychlou cestu. „Co se děje?“

„Jeho ruce – bolí ho. Udělejte s tím něco, pomožte mu“ Dean se k nim otočil.

Oba se na vteřinu začetli do monitoru, Charlie vypnula alarm a doktor Ross se nad Samem naklonil. Dean sledoval, jak mu nadzvedl víčka a světlem z malé baterky mu přejel přes zornice.  Musel si všimnout, že jsou plné slz. Stetoskopem si poslechl jeho dýchání.