Znamení zmije (Zaklínač FF)

14: Vůle bojovat

Haně zabralo jen pár minut, než si urovnala myšlenky. Seděli před hostincem, ve kterém přespávali. Geralt jí držel kolem pasu a ona se hlavou opírala o jeho rameno. Náhle se narovnala a se zaklínačem se na sebe podívali. Nic neřekla. Prostě se jen zvedla a zamířila do stájí.

„Hano," Geralt jí doběhl, „co to děláš?"

„Musím ho dohnat," odpověděla stručně.

„Dohnat? Vždyť ani nevíš, jestli opustili město," namítl.

„Vím to," chopila se sedla, „teda, tuším to. Prostě odjeli, někoho hledají."

„Někoho hledají?" nechápal. „Jak to můžeš vědět, že někoho hledají?"

„Ti dva, na něco se ptali, plno lidí, Darko šel za nimi," zamumlala, když Koni nasazovala sedlo.

„Ani nevíme, jestli to byl vážně on," Geralt ji vzal za ruku.

Trhla sebou. Natočila se na něj a podívala se mu do očí. Svraštěla obočí a chtěla se mu vytrhnout, dotáhnout podbřišní pás koně, nasednout a odjet. Ztrácela čas, vůbec jí nepomáhal.

„Geralte," cukla rukou, „slíbil jsi, že mi pomůžeš. Tak mě pust."

„Pomůžu, ale ty hodláš udělat zbrklost, to není dobré," svíral jí pevně.

„No tak, ale, au, to bolí," zakňourala, když prsty křečovitě sevřel.

„Hano, poslouchej, není to bezpečné. Nevíme, co jsou ti dva zač," zaslechla ho ve své hlavě a zazoufala.

Nechtěla ho poslouchat. Chtěla pryč, chtěla za Darkem.

„Mluv na mě nahlas, ty zbabělče," prskla, zapřela se mu volnou rukou o hrudník a odstrčila se, nepomohlo to.

„Hano," povzdychl si, sevřel jí v pase a přitáhl k sobě, „tak poslouchej, poslouchej."

„Ne! Ne!" zprudka ho udeřila do hrudníku a ramene. „Nechci poslouchat..."

„Ti dva nemusí být jako Darko, chápeš? Každá škola zaklínače je jiná," promlouval k ní, „říkala jsi, že měl kolem krku zmiji, ano?"

Ještě několikrát sebou zacloumala a praštila ho, než celá zadýchaná povolila.

„Ano," vydechla a sklonila hlavu.

„A ti dva další?" zajímal se.

„Nevím," potřásla hlavou, „sotva jsem je zahlédla, medailony jsem nesledovala."

„Nemám dobrý pocit už jen z toho, že jich cestuje více pohromadě. Nechci, aby se ti něco stalo," povolil pevné sevření, „pochop..."

„Ne, protože ty nechápeš," zavrtěla hlavou, vlasy jí spadaly do obličeje, „konečně jsem ho našla, konečně jsem ho viděla a ty... Ty mi akorát bráníš, abych ho konečně získala zpátky. Zatímco tady stojíme a mrmláme o ničem, oni už jsou o několik mil dál. Mohla jsem je dohnat, už jsem s ním třeba mohla mluvit, už jsme mohli být spolu, ale ty... Prostě nechápeš, nechápeš, seš..."

Sklonil se tak rychle, že nedokázala zareagovat. Nestihla couvnout, odklonit hlavu, nestihla pozdvihnout ruce. Sehnul se a přitiskl rty k jejím. Umlčel jí v jednom delším polibku, přičemž vnímal, jak si lehce našlápla na špičky.

Když se odtáhl, vzhlédla na něj, ve tvářích červená. Pousmál se, prsty projel konečky jejích vlasů.

„Dojdu pro Ela s Calwen, vyrazíme všichni," šeptl, „a ty mi slib, že hned po průjezdu branami nezdrhneš."