Znamení zmije (Zaklínač FF)

4: Lambert

Byl to zvláštní pocit, probudit se nezpocený, nezadýchaný, s hlavou plnou jen vzpomínek na noc. Tedy alespoň pro Hanu to byl zvláštní pocit. Byla to její první noc bez noční můry po hodně dlouhé době, což byla příčina zmatení a lehké dezorientace.

Když se rozkoukala, posadila se a se zívnutím se začala protahovat. Zasekla se uprostřed pohybu, když se podívala před sebe na druhou stranu ohniště. Srdce jí vynechalo jeden úder, ruce spustila podél těla.

Ze včerejší noci si pamatovala ty oranžovo-hnědé oči. I to, jak s chlapcem pak odmítala mluvit, přestože se jí mnohokrát ptal, co se stalo, když se rozplakala. Evidentně měl starost, ale ona ji nepotřebovala. Ne od bytosti jako on...

Všechno se v ní pralo. Pomalu se k chlapci přikradla blíž. Elo tiše oddechoval, Hana sledovala ten mladý poklidný obličej. Blond delší vlasy mu spadaly před obličej a některé prameny se lehce nadzvedávaly, když vyfukoval nosem. Zmocnila se jí panika, vypadal přesně jako její bratříček, tak, jak si ho představovala o deset let staršího.

„Darko," zašeptala tiše, plně zmatená svými pocity.

Cítila se zrazená, zrazená sama sebou. Dívala se na Ela pohledem, který by ho zřejmě vylekal. Byl to pohled plný lásky, pochopení, obav, ale také zoufalosti a strachu. Bylo to jako by se dívala na onu svou ztracenou rodinu, ale zároveň to nemělo s její rodinou nic společného.

Elo náhle otevřel oči a s Hanou to trhlo.

„Co to děláš?" chlapec svraštěl obočí a posadil se.

„Omlouvám se, já..." dívku zrazoval hlas, už zase ji pálily slzy.

Uhnula pohledem, aby se nemusela dívat na tak věrnou kopii jejího bratra, nebo alespoň její představy o tom, jak by měl vypadat.

„Co je to? Něco je špatně, už včera bylo. Lidi normálně ječí, když na ně v noci mrknu, ale nepláčou," pátral.

„Někoho mi strašně připomínáš, víš," zamumlala.

„Někoho, kdo ti chybí?" odtušil. „Můžu ti nějak pomoct?"

„Hledám ho, ale to je na dlouho, teď o tom nechci mluvit," špitla.

Sklonila hlavu, aby si otřela nos o rukáv košile, když jí to praštilo do nosu.

„No fuj," utrousila tak nějak pro sebe.

„Co fuj?" Elo ji zaslechl a ona zrudla.

„Potřebovala bych se převléknout," mrkla po něm a zvedla se na nohy.

„Převléknout? Ta košile se nezdá špinavá," namítl.

„Nezdá, ale já už se v ní necítím dobře," oponovala.

„Vy dívky jste na všechno moc citlivé, zřejmě proto nejsou žádné zaklínačky," zamručel a pak mírněji dodal, „třeba něco najdeme na Kaer Morhen."

Hana pokývla hlavou, bez dalšího komentáře přešla k Eberhardovi. Ještě stále spal a tak z brašny od koní vzala měch s vodou, než k němu podřepla a šetrným způsobem ho vzbudila. Vodu žádal v podstatě ihned, co se vzpamatoval. Matně si pamatoval na události z noci, ovšem na Ela si nevzpomínal. Chlapec nad tím mávl rukou a Eberhardovi se představil.

„Je to zaklínač," doplnila ho Hana.

Eberhard si ji trochu nedůvěryhodně prohlédl a pak se zadíval na Ela.

„Zaklínač?" pozdvihl obočí. „Vážně zaklínač? Zdáš se mi nějak mladý na zaklínače."

„Jsem nejmladší," chlapec se zatvářil rozpačitě, „já vám zřejmě nepomůžu, respektive, já bych rád, ale nedostanu povolení. Můžu vás ale zavést na Kaer Morhen, to je pevnost v horách, kam máte zamířeno, pevnost zaklínačů."