Znamení zmije (Zaklínač FF)

11: Ranuncul

O několik dní a stovek mil později...

Hana se předklonila dopředu a nalehla na šíji Koně. Hodnou chvíli se jí zavíraly oči a ona přestávala spánku vzdorovat. Netušila, jestli je úplně ideální usínat na koni, ale začínalo jí to být jedno. Nějakou dobu už jeli za tmy, s tím, že už brzy budou v Oxenfurtu.

„Brzy, brzy, brzy," zahuhlala si pro sebe na půl ve spánku, „už brzyyy..."

Monotónní rytmus chůze koně ji pomalu ukolébával ke spánku. Naslouchala dusotu kopyt a klidnému oddechování zvířete.

„Jedeme do Oxenfurtu," zanotovala si a prstem nakreslila z boku na krk koně pokrytý kratičkými chloupky malé kolečko, „do... do... do... Sakra, já nechci spát."

Náhle jí někdo prsty přejel po páteři od krku až po bedra. S prudkým nádechem se vyšvihla do sedu a ohnala se po ruce. Uslyšela tiché zasmání.

„Už je to lepší?" vedle ní se objevil Geralt na Klepně.

„Tohle mi nedělej," napomenula ho, „málem jsem vyletěla z kůže. Už jsem skoro spala."

„Skoro, huhlala sis pro sebe," zaslechla z jeho hlasu pobavení, následně ji napodobil, „jedeme do Oxenfurtu!"

Odfrkla si, trochu si v sedle poposedla a otěže převzala do jedné ruky, aby si mohla promnout oči. Zadívala se před sebe, aby spatřila, jak se měsíční světlo odráží od vodní hladiny a v dálce se opět tyčí pevnina. I z větší vzdálenosti byly vidět ohně, zažehnuté ve vysokých strážných věžích a menší světélka, zřejmě u brány.

„Oxenfurt tě vítá," šeptl Geralt, „vidíš ho v jednom z nejlepších okamžiků."

„No," pousmála se, „tak to bych ti asi měla být vděčná, žes mě vzbudil..."

„Jo, budu si to pamatovat," kývl.

Dalšího dne ráno...

Hana měla ponětí, že sotva zavřela oči, už ji někdo budil. Včera večer, když přijeli do Oxenfurtu, jim chvíli trvalo, než našli hostinec s volnými pokoji. Hana pak padla na postel a v podstatě hned usnula. A v prakticky okamžitě měla zase vstávat...

„Ne," zaprotestovala rozespale, když tu bylo už po několikáté to cloumání za rameno, „ne. Odmítám, nechci. Sotva jsem zavřela oči, pane bože."

„Pojď, prosím, ať to stihneme," uslyšela Geralta.

„Stihneme co?" nechápala, zamžourala do, ranními paprsky osvětleného, pokoje.

„Triss," odpověděl stručně, „kvůli které sem jedeme."

Nesouhlasně zamručela: „Už jsem říkala hodně krát, že nemám žádné speciální schopnosti, tak mě nech spát."

„A já ti zase říkal, že máš, takže koukej vylézt z té postele," stál si za svým.

„Varuju tě, jestli teď vstanu a zjistím, že jsem se nevyspala jenom kvůli tvé bujné fantazii, tak si to pěkně odskáčeš, to mi věř," zaprskala a líně se posadila.

Plně obsadili poslední čtyřlůžkový pokoj, který byl v hostinci U Loděnice volný. Calwen s Elem ještě spali a zřejmě na tom byli s únavou podobně, vzhledem k tomu, že je její rozhovor s Geraltem nevzbudil.

„No tak," pobídl ji zaklínač netrpělivě, „rychleji by to nešlo?"

Vzhlédla a probodla ho pohledem. Stál opodál její postele, ruce založené na prsou. Když se setkali pohledy, pozdvihl obočí a jeden koutek rtů pozdvihl.