10: Minulost

734 76 8
                                    

Elo seděl kousek od koní. Prsty zarýval do země, přičemž sledoval, jak má nehty a prsty čím dál špinavější. To čekání bylo ubíjející. Už se chtěl zvednout a jít za nimi, nechat koně na pospas jejich osudu, když zaslechl kroky a vzhlédl. Byla to ta elfka. Zrzka s vlasy až po pás, špičatýma ušima a těma nejzelenějšíma očima, které kdy viděl.

„Aiya," pozdravila ho elfštinou a pousmála se.

„Aiya," napodobil ji, ale chyběl tomu ten elfský přízvuk.

Zabublalo to v ní smíchy, posadila se naproti němu: „Tvoja kamarádka, probrala se, už."

„Tvoje," poupravil ji, „je v pořádku? Jak je jí?"

„Dobže," pokývla trochu váhavě hlavou, „no, Gerard..."

„Geralt," přerušil ji a uculil se, neměl by ji tohle dělat, snažila se.

„Gwynbleidd," poupravila se po svém, „on u ní. On ji přivede a..."

„Jsi si jistá? Víš oni dva spolu..." zarazil se, když je spatřil přicházet.

Hana se o Geralta opírala, na nohou se zřejmě moc neudržela, ale Geralt jí pomáhal. Byla stále trochu bledá, ovšem nedalo se to srovnávat s tím, jak vypadala těsně po kousnutí Skolopendromorfa. Vlastně vypadala o dost líp. Postřehl, jak se k ní Geralt trochu pootočil a něco šeptl. Zasmála se, přičemž se ho musela chytnout i druhou rukou a lehce zčervenala.

Tihle dva už na sebe štěkat nebudou, prolétlo mu hlavou.

Když k němu došli, Hana se nechala posadit vedle něj a dlouze ho objala. Objetí ji opětoval a usmál se.

„Bál jsem se o tebe," zamumlal, „ale vidím, že jsi v dobrých rukou. Že vám to ale trvalo."

„Ještě chvíli to trvat bude," odpověděla.


Večer...

Hana se zarývala pohledem do země. Zády se opírala o Geralta a měla pocit, že minimálně Calwen se tím náramně baví. Elo se občas lehce ušklíbl a ona si byla takřka jistá, že ví nad čím. Samotné jí to přišlo trochu patetické, měla za to, že se určitě musela praštit do hlavy, když několikrát spadla na zem v souboji se stonožkou. Jo, určitě se musela praštit do hlavy...

„Calwen," nebyla si jistá, jestli vyslovuje její jméno správně.

Elfka jí věnovala celou svou pozornost. Plameny ohníčku, který už hodnou chvíli plápolal, od té chvíle co zapadlo slunce, se jí odrážely v očích a činily tak zelenou ještě jasnější.

„Děkuju, žes mi zachránila život," podívala se na ni zpříma, „Geralt říkal, že nebýt tebe, už bych tady jaksi nebyla."

„Ne, nebyla," zavrtěla hlavou, „Skolopendromorf je pěkná bestie, smrtelně jedovatá, pro vás lidi i pro nás a pro ně."

Hlavou pokývla směrem ke Geraltovi a Elovi: „No protiléku málo, vy štěstí já byla blízko. Bez luku a šípu těžké zabít. Měkké jen bříško, nic víc."

„Děkuji," zopakovala a uhnula pohledem, „měla jsem pocit, že... Moc daleko bych nedošla, kdybych tam zůstala."

„Ty někoho hledáš..." vnímala elfky pohled. „Manen andave?"

„Ptá se, jak dlouho ho hledáš," přeložil jí Geralt.

„Řekla bych, že dlouho, ale... Je to deset let, co ho odvedli, ale teprve teď jsem se dostala k nějaké stopě, kde by mohl být. Našla jsem Geralta, přesvědčila ho, aby mi pomohl a..." Hana se musela nadechovat častěji, nemluvilo se jí lehce.

„Co bylo předtím? Před těmi deseti lety," přerušil ji zaklínač.

Potřásla hlavou, přitáhla si kolena k hrudníku a opřela si o ně hlavu. Odmlčela se, v očích jí štípaly slzy, když si to vybavila. Naslouchala praskání ohně, vnímala teplo, které od něj přicházelo, stejně tak teplo, které brala od Geralta, jak se o něj ještě stále trochu opírala.

„Když se Darko narodil, přišli jsme o maminku," šeptla do ticha, aniž by vzhlédla, věděla, že ji poslouchají, „zemřela při porodu. Toho dne se tatínek vrátil z lesa s pochroumanou nohou, na kterou mu spadla kláda. Byl jen div, že ji neměl zlomenou, o to víc, že se zpod ní dostal. Vše se ale vysvětlilo, když prvně spatřil Darka, toho andílka se světlým chmýřím na hlavičce a modrýma očima. Tenkrát to bylo poprvé, co jsem viděla tatínka plakat, z očí mu kanuly takové velké slzy, jako perličky. Nechápala jsem, do té doby, než mi řekl, co se stalo v lese. Zpod dřeva mu pomohl jakýsi muž, prý mu neřekl ani své jméno, nechtěl na oplátku peníze, jen měl jedno zvláštní přání. Za pár let si měl přijít pro to, o čem dřevař nevěděl, že má doma..."

„Dítě přání," uslyšela zašeptat Geralta.

„Dítě přání?" nechápala.

„Povídej dál, prosím," sevřel jí rameno, „pak ti to vysvětlím."

„Tím něčím byl samozřejmě Darko," pokračovala dívka, „ten malý nevinný chlapeček. Oba jsme to s tatínkem oplakali, ale jak léta plynula, zapomněli jsme na příslib, který otec dal. Darko rostl, sílil, byla s ním radost i starost. Maminka nám v domácnosti hodně chyběla, ale i tak... Zvládali jsme to, než... Přišel. Jednoho dne se prostě objevil, jako by ho u naší chalupy vyplivla sama matka země. Jel na koni, v koženém černém oblečení, na zádech dva meče. Nechal si zavolat otce, řekl mu pár vět a tatínek pak přivedl Darka. Protestovala jsem, pokoušela jsem se Darka sebrat a utéct, ale táta mě nenechal. Držel mě, pevně mě svíral, přestože jsem křičela, ale nebylo mi to nic platné. Slib byl slib, co bylo dáno, bylo dáno. Muž si posadil chlapce před sebe na koně a podíval se na mě. Od té chvíle jsem měla v hlavě ty oči, děsivé kočičí oči..."

Vzlykla. Všechno jako by to prožila znovu. Slyšela se křičet, slyšel Darkovi nechápavé otázky, přestože se nijak moc neptal, nekřičel. Jen plakal.

„Tatínku, táto," naříkal, když odjížděl. Haně to znělo neustále v hlavě, ten jeho hlásek, viděla jeho tvářičky vlhké od slzy. Slyšela sebe, jak ho konejšila. Nejradši by ho vytrhla ze spárů té zrůdy.

Zpátky do reality ji vrátilo objetí. Silné paže se kolem ní ovinuly a přitáhly si ji blíže. Vnímala za sebou pevné tělo, o které se opřela. Dlaněmi našla zaklínačovi ruce a stiskla je. Mlčel, nic neříkal. Napadlo ji, že by za pár slůvek byla ráda, ale ani vděčnost za objetí nedokázala vyjádřit slovy.

„Kdybych si aspoň tak pamatovala, jak vypadal. Jenže jsem se tolik soustředila na Darka a na to, abych se vymanila tátovi, že prostě nevím. Nevím, krom toho, že byl celý v černé, si nic nepamatuji."

„Ten chlapec, brat tvůj, jak vypadat?" promluvila Calwen.

„Představuji si ho asi jako Ela, nějak tak by měl vypadat," vzlykla dívka a pohlédla na mladého zaklínače a pak na elfku. „Proč?"

„Já vidöla jeho, pered časem," zadívala se do ohně.

Znamení zmije (Zaklínač FF)Where stories live. Discover now